Kouzlo normálních písniček v podání Mrakoplaše

Je všeobecně známé, že napsat jednoduchou, zpěvnou, lehce zapamatovatelnou a nevtíravě melodickou písničku je v muzice vůbec to nejtěžší. Kapela Mrakoplaš, konkrétně její tvůrci Pavel Lipták a Martin Kalenda, to dokáží. Důkazem je deset skladeb na novinkovém albu nazvaném Hlídač.  

Hudba pětičlenné skupiny vyznívá velice příjemně a přirozeně. Mrakoplaš se na naší scéně pohybuje už dvě desítky let, a tak nikomu nemusí nic dokazovat. Jejich muzika nikam nespěchá, nežene se za módními trendy, volně, svobodně a nenásilně plyne a rozdává radost. Nejčastěji se pohybuje ve středním rockovém tempu, ale umí i přitvrdit či zjemnit, nechybějí ani přesahy do blues či folku. Staví na silné a uvěřitelné atmosféře a před chytlavými, vlezlými refrény dává přednost vzdušnějším, jemnějším a tudíž trvalejším melodiím.  



Velice soudržné (i díky skvělému zvuku ze studia Propast) album otevírá svižná, dobře šlapající rocková píseň Jako, kterou střídá pomalejší titulní Hlídač. Procítěná, na silné bluesové náladě vystavěná píseň ukazuje, jak si kytary výborně rozumí s bicími, basou a foukací harmonikou, muzikanti si užívají každý tón, nikam nespěchají, na první poslech je baví společné muzicírování.  

Ve středním tempu se ubírá skladba Co se ti, které kralují delší instrumentální pasáže. Ty dokazují nejen skvělé výkony všech muzikantů, ale i nápadité, propracované a přitom vzdušné aranže. Fungující kombinaci energického rocku s lehkou melodií nabízí poetický Déšť, křehká, ale gradující a rozkvétající instrumentálka Na borůvkách otevírá druhou polovinu nahrávky.  

Od středního tempa k poctivému bigbítu s výrazným vlivem blues graduje také Změnila ses, odpíchnutý, šťavnatý rock vévodí Otčenáši, hravou hitovku s příchutí country a swingu představuje Moje malá sestra. „A tak si po obědě sednem spolu na schody. A budem koukat, jak se městem valí déšť. Jak si duha chystá barvy, až mrak se vybrečí. Všechno bude v klidu bez řečí." Cítíte tu příjemnou domáckou atmosféru? Následuje rockový Návod k použití a o závěr se postará Všechno, co jsem kdy chtěl. Do jemné folkové písně, opírající se o akustickou kytaru, se postupně přidávají další nástroje, ale křehkost a intimita zůstávají zachovány. A další rozměr skladbě dodá úchvatné violoncello Olina Nejezchleby.  



Texty svojí náladou věrně korespondují s hudbou. Před příběhy dávají přednost spíše obrazům a pocitům. Nechybí v nich mírná skepse, únava, rozčarování, ale je třeba to nevzdávat, naděje je tu vždy a krásné prožitky také. Jako třeba při poslechu alba Hlídač.