Vše co dokážete vstřebat

Rošťácká skupina Steel Panther z Los Angeles letos vydává své teprve čtvrté album. Podobně jako alba předcházející je i novinka plná nářezového hard & heavy rocku, odkazů na metalová léta osmdesátá a v neposlední řadě i místy přestřeleného a drsného humoru. O tom, že tato kapela je hodně o zábavné rockové show jsme se ostatně mohli nedávno přesvědčit i v našich končinách (konkrétně v Praze a v Brně). Nová deska to v podstatě opět potvrzuje.

Magická díra ve Francii, bukkake, gangbang v domě starých lidí a další zvrhlosti

Akustické intro úvodní skladby Pussywhipped může dokonce vzdáleně připomenout Mettaliku a její slavnou Battery. Velice záhy ovšem Steel Panther nastoupí na styl, který je jim vlastní a nepustí se ho do konce alba, které (jak již bylo řečeno) jasně odkazuje k dobám kdy glam metalové kapely jako Mötley Crue, LA Guns, nebo Ratt prožívaly zlaté časy. Řádně ostrý (a vulgární) je i slovník této party a nad texty obecně se tu nelze nepozastavit. Jsou zábavně úchylné s pestrou škálou sexuálních narážek (někdy skutečně moc), nadrženosti a „prasáren" celkově. Sem tam probleskne i sympaticky vtipný fór plný nadsázky. O tom zda zrovna vás kapela svoji parodickou a drsnou prezentací urazí, či se za břicho budete popadat, záleží pouze na tom, co všechno zvládnete vstřebat. Texty pojednávají o mužích „pod pantoflem" (zmíněná Pussywhipped), divokých pařbách (Party Like It’s The End Of The World), magických dírách kdy nevíte „kdo saje na druhé straně" (Gloryhole), ženské menstruaci (She’s On The Rag), případně o zvrhlých sexuálních praktikách (Bukkake Tears). Zkrátka jinak než s nadhledem to brát nelze. Příjemně vtipným počinem je v tomto ohledu skladba Burden Of Being Wonderful (Břemeno úžasnosti) v níž se zpěvák Michael Starr svěřuje s tím, jak „složité a náročné je v dnešní době být nejdokonalejší". Mimochodem zpívá i že „narodit se v roce 1453, tak by na mě Leonardo Da Vinci žárlil, ale dnes to svět plný Stevie Wonderů nikdy nezaznamená". Vskutku zábavné. Takové jsou tedy texty. Jaká je hudba samotná?

Nápadité odvazové riffy v klasickém rockovém podání

O tom, že kytara je pro rockovou muziku zásadním a určujícím prvkem se nemá cenu obšírněji vyjadřovat. Jedním ze základních znaků poctivé rockové hudby jsou kytarové riffy. Na All You Can Eat je jich k nalezení požehnaně. Zejména Gloryhole v tomto směru exceluje a dá se brát jako hymnická položka desky. Přičemž pozadu v tomto směru nezůstávají ani Ten Strikes You’re Out, nebo B.V.S. a mnohé jiné. Kapele se po hudební stránce nedá vytknout vůbec nic. I kytarová sóla jsou parádně vystavěná a pět ódy na to jak moc je skupina instrumentálně vytříbená je vůbec jako nošení dříví do lesa. Místy to sice více či méně připomíná Van Halen (zejména zpěv kdy Starr občas zní jako mladý David Lee Roth), ale ani to nelze brát jinak než pozitivně, protože jde více o inspiraci než o vykrádání (krom toho jsou Van Halen zmíněni i v textu jedné ze skladeb).  Celkově lze vnímat novou kolekci skladeb jako dosud nejvyzrálejší počin nezbedné kapely. Steel Panther zde zaznamenali další progres ve svém vývoji a dnes zaslouženě patří mezi oblíbené rockové interprety.

Všechno co dokážete sníst (vstřebat?)

All You Can Eat je album plné nespoutané rockové energie, která nezná hranice a je jí jedno do čeho všeho se opře (a že toho není málo). Jak již bylo zmíněno, záleží na tom, co vše posluchač ještě zvládne vydýchat. Především zde jde ale o zábavu a rockový „drajv".. Když se navíc odmyslí všechny ty zvrhlosti a nechutnosti (které však lze vnímat i pozitivně, záleží na vás) zbývá jen velmi dobré rockové dílo. A to rozhodně není málo.