Trent Reznor a jeho „rodinné“ album

U Nine Inch Nails - tudíž u mozku i těla tohoto projektu Trenta Reznora - došlo během pěti let, která uplynula od vydání předchozí řadové desky NIN nazvané The Slip, k několika událostem, které částečně ovlivnily podobu letošní novinky Hesitation Marks. V první řadě se Trent Reznor oženil se zpěvačkou Mariqueen Maandigovou, se kterou si pořídil jak společný hudební projekt (How to Destroy Angels) tak dva syny.

Takže z rebela najednou máme nově nejen manžela, ale nepochybně i zodpovědného rodiče, což by jeden očekával, že se projeví povolením plynu agresivity jeho hudební tvorby (či snad naopak a frustraci z poklidného rodinného života a přebalování plenek synků Lazaruse and Balthazara si půjde vyventilovat do nahrávacího studia?)

No a v neposlední řadě si vyzkoušel roli spoluautora filmového soundtracku, konkrétně u The Social Network/Sociální Síť tak úspěšně, že získal Oscara. A právě při této práci si (společně s Atticusem Rossem) vyzkoušel i jiné a místy výrazně klidnější hudební polohy, než jaké charakterizují většinu tvorby jeho domovského projektu NIN (snad kromě alba Ghosts I-IV z roku 2008).

Klidnější a optimističtější?

Pokud si chcete potvrdit pocit, že se Reznorova tvorba v důsledku výše zmíněných životních změn nepochybně částečně zklidnila a odpoutala od metalově-industriální agresivity a temnoty, stačí začít poslech Hesitation Marks u písně Everything. Tohle že jsou Nine Inch Nails? Vždyť to zní jak New Order či nejveselejší kousky od The Cure (baskytara vysloveně evokuje takovou Just Like Heaven), a to ještě u těch The Cure musíme trošku durovosti a optimismu přidat! Má to jediný háček, musíte totiž s poslechem Everything přestat nejpozději u 30. sekundy, kdy i v této nejoptimističtější skladbě alba nastupuje nekompromisní sonické kladivo. Avšak po foetusovsky drsném refrénu se vrací veselá sloka, v níž místy dokonce slyšíme kouzelně sametové vícehlasy.

Úplně jiný první dojem však získáte, pokud si album poslechnete od začátku. Po krátkém elektronickém noise „ladění" nastupuje singlová Copy of A, uvozená tranceovou figurou, k čemuž výborně sednou Reznorova odosobněná slova „jsem jen kopie jiné kopie jiné kopie, vše co říkám tu už bylo... jsem jen stínem jiného stínu jiného stínu, co se vždy snaží dohonit sám sebe...". Po nabroušených kytarách takové Wish (neboli hitovky z povedeného raného EP Broken z roku 1992) zde není ani stopy, zato pocitů padajících stěn či horrorové hrůzy v opuštěné továrně plné štírů zde najdeme hromady.

Značně klaustrofobní náladu vykazují i další tracky, např. Came Back Haunted, Disappointed či Running, jejíž rytmus bicích opravdu naprosto dokonale evokuje běh (nicméně poněkud výrazně jiného typu než odpolední jogging po sluncem zalitém parku). Velmi zajímavý hudební přístup představuje Satellite, což je na NIN ve své hlavní kostře poměrně optimistická skladba, nesoucí se v úvodu jednoznačně v durové náladě. Ale nebyl by to Trent Reznor, aby této „písničce" něco neprovedl. A tak do ní zhruba po první minutě chirurgicky přesnou injekcí začíná implementovat více či méně strašidelné zvuky, které ji postupně rozvinou do dalšího depresivního kousku.

All Time Low, Find My Way nebo While I'm Still Here jsou další tracky, které charakterizuje snově strašidelná atmosféra a spíše pomalejší tempa, naopak dřívější agresivnější polohu s exaltovanějším vokálem a ostřejšími kytarami vedle již zmíněné Came Back Haunted zastupuje snad již jen In Two.

Na závěr...

...si dovolím zmínit svého oblíbeného režiséra Ingmara Bergmana. Ať už své scénáře zasadil do minulosti či přítomnosti, ať se jedná o zašifrovaný příběh či komorní drama z rodinného prostředí, vždy z jeho filmů cítím něco nehmatatelného navíc, co mě fascinuje a přitahuje a co zároveň nelze úspěšně slovy opsat. A to samé cítím z Hesitation Marks, jednoduše obrovskou sílu vyzařující ze všech tracků desky a to bez ohledu na to, zda je daná skladba hudebně originální či naopak obsahuje běžné akordicko-melodické postupy. A již jen dodám, že existuje poměrně málo alb z těch tisíců desek, co jsem kdy naposlouchal, o kterých bych byl něco podobného ochoten prohlásit.