Tomadachi je album o přátelích, o lásce, o hravém přístupu k životu

S čím přijít, aby to zaujalo? Bude to dostatečně hitové? A není to vlastně jedno, my jsme tady přece pro to, abychom se bavili a užili si moře nápadů, které se neustále rodí, jen je vhodně zaranžovat. To necituji ze žádného prohlášení, ale jen mé osobní interpretace, jak možná přípravu poslední řadovky Mirai vnímala samotná skupina. Ale možná se totálně mýlím a za více než desítkou nových kousků je hlubší záměr někam se posunout, neopakovat se a přitom zůstat svůj. A to se jim vlastně v tomto vnímání daří. Poslední album kapely Mirai, které se honosí (opět) japonským názvem Tomodachi, zní však jinak, má spoustu zajímavých feelingů i prvků, které kapela nikdy dosud nepoužila, nebojí se stylových přemetů a srandiček, které ale pro nepřipravené posluchače mohou působit zpočátku rušivě nebo nezáživně. 

Možná, že jsem tenhle spoiler neměl takhle napálit ihned od začátku, ale trvalo mi upřímně strašně dlouho se do desky vcítit. Album bez velké pompy už vyšlo v loňském roce, ale její review dosud HK nenabídla. Až dnes, kdy se v éteru opět hodně objevuje deluxe verze, která má několik zajímavých písní navíc, možná přišel pravý čas. Po několika posleších jsem nejdříve hledal určitou spojující linii nebo přímočarou hitovost, kterou by namlsaný posluchač čekal s ohledem na dosavadní vývoj. A nešlo mi to! Tomodachi – v japonštině Přátelé – je totiž deska, kterou musíte objevovat systematicky. Nechat si ji třeba hrát (ne)pravidelně v autě, ale zároveň ji nechat působit třeba i několik týdnů. Nikoliv ji hned odsoudit na základě srovnání s předchozími nahrávkami. Zvukově i náladově je tahle řadovka totiž kompletně jiná. 

Když vyšel debut Konichiwa a mladý kvartet naživo prezentoval hity Když nemůžeš, 365 nebo Anděl… s neskutečnou spontaneitou, exploze úspěchů následovala. Každý poté čekal další skvělé pompézní album, ale kapela si vydala lehce progresivní Arigato, kterým se vydala zajímavými novými cestami po hudební stránce. Nebála si zarapovat nebo se až syrově hardcorově odvázat, čímž tehdy vyloženě ohromila posluchačskou základnu. Naštěstí s hity Hometown nebo Otchi udržela poslouchatelnou hitovost, na kterou pak navázala s třetí deskou Maneki Neko, která zněla opět jinak, možná více písničkově a sevřeněji než předchozí počiny; jasným hitem i dodnes zůstává srdceryvně podaná zpověď a vzpomínka na Davida Stypku Lítej. 

Záleží opravdu, s čím na posledním albu začnete. Jestli si hned myslíte, že to bude Easy, tak jste teda vedle! Není to zpočátku lehký poslech, ale tenhle song naštěstí postupně buduje atmosféru a má svoje grády včetně chytlavého refrénu. V deluxe verzi album začíná songem Cool, ke kterému Mirai a spol. udělali expresivní videoklip právě v uplynulých dnech. Po  hudební stránce je tady znát touha lehce experimentovat s beaty i vokály a jako opener alba se opravdu hodí. A díky textu si říkáte, že kapela se opět posouvá k dospělejšímu výrazu, který bude postupně budovat i v průběhu dalších písniček. 

V první verzi desky se hned od druhé skladby kapela hodně odváže. Svižná popovka Kdyby příliš času zbývalo má čistý drajv, se kterým uhání dopředu, aby se vrhla do dvouminutové pocitovky Julie, která stojí na kontrastu emotivního textu a noiseových stěn. Překvapivý alternativní kus, který se až v závěru ponoří do emotivně silných strunných veršů. Tohle je nečekaný song stejně jako svou najazzlou atmosférou následující 69 problémů. Vyloženě klubová a čistě sevřená kytarová věc, která nezapře zálibu v melancholickém přemítání. A zároveň taktéž obrovské překvapení, když si fanda zpětně pustí bombasticky pojatý debut. Mirai jsou zde totálně jinde, jako by se vrhli do dospělé konfrontace s neurvalým světem zítřka, vztahově nevyhraněné realitě. Lahůdka pro hudební fajnšmekry spíše než davy popíkařů!

Z desky tak sice nejdříve čpí na jedné straně jakási nenucenost cokoli dělat, ale zároveň se vrhnout do docela jiných zvukových zákoutí, a k tomu navrch do své kreativní „společné hudební rodiny" neméně zajímavé kolegy z branže jako je například Ben Cristovao, což dokazuje pohodový travelový románek Pojď ke mne blíž anebo Emma Drobná (viz dále), s níž Mirai stvořil příjemný česko-slovenský duet v songu Promiň. Oba interpreti si v ní předávají pěvecká žezla s velkou a chytlavou lehkostí. Jen škoda, že tahle skladbička trvá jen něco přes 2 minuty, oba by mohli bývali dostat ze společného tvoření ještě více nálad a pocitového prostoru! Nicméně právě díky nim se pestrá paleta nových nálad posouvá dopředu.  

Prodloužená deluxe verze ještě nabízí zajímavé kousky jako první vánoční píseň skupiny Už i andělé šli spát anebo expresivními beaty a diskorytmy okořeněnou hitovku Summer Love. Tenhle ideální taneční track vyloženě vybízí k pořádnému dancingu pod širákem nebo v nadupaném klubu. 

Sečteno, podtrženo: Mirai a spol. si čtvrté album Tomidachi vyloženě na maximum užili, a tak to má v populární hudbě prostě být!