To nejlepší na konec platí i pro Holku roku

Parádní, na silné a autentické atmosféře vystavěné písničky, ale i tuctové diskotékové skladby, odkazující na ne příliš invenční osmdesátkový a devadesátkový pop. Tyto dvě polohy přináší debutové album herečky a zpěvačky Bereniky Kohoutové s názvem Holka roku. Pod palcem ho měl Jiří Burian (Kapitán Demo/Southpaw), který desku produkoval a složil většinu písní.

Co Jiřímu v Kapitánu Demovi funguje, zde tak úplně nevychází. Holce roku totiž chybí pro Kapitána tak typický nadhled, drsný černý humor, cynismus, syrovost, drzost. Berenika sice nezpívá špatně, nechybí jí lehkost a uvěřitelnost, ale ke Kapitánově charismatu má hodně daleko, a proto rychlejší retro popové písně v jejím podání nejsou příliš zajímavé.

Na druhou stranu ale na albu, hlavně v jeho druhé polovině, nalezneme jemnější, křehčí písně, kdy Jiří s Berenikou netlačí na pilu a výsledkem jsou velice milé a nápadité skladby s příjemnou dávkou melancholie. Dalším kladem desky jsou vztahové texty Bereniky Kohoutové, které dokáží být nejen vtipné a trefné, ale v několika případech také vážnější, dospělejší.

Právě vtipný text a jednoduchou, dobře šlapající hudbu přináší úvodní Nevoláš, nepíšeš, se mnou to nehne. To samé platí pro Holku roku, jen muzika směřuje ke kolovrátkovému discu. Poměrně pestrá hudba ke skladbě Plamínek zhasnul by se hodila k nějaké scéně z pohádky, v níž se princezna rozchází s princem. Zajímavý rytmus zdobí syrovější song S otevřenýma očima.

„Jsem padlá víla s pohaslou svatozáří," zpívá Berenika v jemnější Padlé víle, Hledáš to co já je konečně krásná melancholická píseň s dospělým textem. Dosavadní vrchol nahrávky. Velice rytmicky a energicky vyznívá Tetovaný srdce se zajímavou rapovou vložkou, nejvtipněji z celé desky pak Cože. Opravdu zábavná, dokonce vypointovaná písnička, v níž se objeví Kapitán Demo a celá jeho crew.

Elektronická hudba dominuje roztančenému hitu Dělám stojky a to nejlepší si Holka roku nechala na konec. Cesta a Happy End. Dvě uvolněné, k jemnému rocku směřující písničky, které nechtějí být vtipné za každou cenu. Jsou jemně melancholické, zvukově modernější, propracované, nikam nespěchají, takže volně plynou a posluchači si mohou vychutnat jejich silnou a autentickou atmosféru. Škoda, že takových skladeb není na desce víc. Myslím, že touto cestou by se zpěvačka mohla do budoucna ubírat.