The Joy Formidable na Hitch probouzí své kytarové vášně

The Joy Formidable vydali letos své třetí studiové album. V rámci tohoto žánru je plno alb, které jen tak s kytarami prosviští kolem bez většiho povšimnutí širšího publika. Rozhodně je škoda se nepozastavit u opusu Hitch, který právě tato partička z Británie letos vydala. Deska nabízí plno kytarových sól a vyhrávek, špinavý zvuk devadesátek, tradiční dravost a punkovou údernost kapely, která vše nyní zabalila do nového obalu, který září.

Skladby vznikali delší dobu, než u předchozích desek. Kapela se vydala do rodného Walesu, kde v domě frontwoman "Ritzy" skládala i nahrávala bez jakýchkoliv tlaků ze stran nahrávacích společností nebo dalších. Příprava materiálu trvala zhruba rok a půl a těžká práce je na desce znát. Ačkoliv má album dohromady "jen" 12 skladeb, dohromady tvoří doslova dlouhohrající desku. 66 minut se v dnešní době už moc na jednu desku nenosí a to navíc 8 skladeb má více než 5 minut, což může být pro některé posluchače náročné.

Hned úvodní jemná A Second in White připraví posluchače na nálady celého alba, které se různě střídají. Nechybí řinčící kytara a výrazné bicí, ale zjemnění v přechodu do refrénu je jako pohlazení. Na výborný úvod navazuje druhá Radio of Lips. Jedna z šestiminutových skladeb nabízí přesně všechny přednosti kapely, zdvojené vokály, silný refrén, který chcete řvát spolu s kapelou přímo pod pódiem nebo drtivý kytarový závěr, včetně sóla. 



První singl The Last Thing On My Mind je také jednou z delších skladeb. Ta se naopak otevírá za branami studia, kde si členové kapely povídají a nacvičují. Po zhruba půlminutce se celá skladba rozjede, tu se objevují možné problémy celé desky. V této skladbě je přesně cítit, že je o něco delší než by měla být a ke konci se již opakuje, její kratší (rádiová verze) pak vyznívá zase o něco lépe. Skladbu drží především výborná basová linka. Podobně je na tom i melancholická Liana, tam už to trojice se sóly přepískla a její rádio edit by byl také docela vhodný a zajímavý.

Mezi výborné skladby patří baladická The Brook, která se nebojí i zapojení jiných nástrojů. Potěší i změna v mezihře The Gift, které se za mikrofonem ujmul basák Dafydd. Na ní pak plynule naváže pecka Running Hands With the Nights trvající sedm minut a neustále střídající nálady. Kapela zde zase tasí silný refrén který nato utínají kytarové riffy. Burácející bubny otevírají další důležitou položku Fog (Black Windows), která narozdíl od zbytku alba postupně buduje atmosféru a kompletně graduje v samotném závěru.



Underneath the Petals je pohledem na jemnější tvář kapely, o slovo se hlásí především akustická kytara a také píšťaly. Na úplný závěr si kapela ponechala zasněnou Don't Let Me Know. Skladba je rozdělena do několika vln ze kterých na posluchače stále útočí a snaží se ho oslnit svojí krásou.

Hitch je velice zajímavá deska, ukazuje plno nápadů, které je možné objevovat s dalšími a dalšími poslechy. Kapela se vydala v téhle době netradiční cestou, plnou dlouhých složitě komponovaných skladeb a ikdyž v některých případech je právě tento přístup problémem, je dobře, že se v dnešním světě, plném tuctové jednotvárnosti, najdou lidi, kteří se nebojí zvolit jiný přístup ke tvorbě.