Tarja Turunen se zbavila otěží svého principála

Přetržení pupeční šňůry s dřívějším principálem Tarji Tuomasem Holopainenem z Nightwish se zdařilo. Asi tak by se dala charakterizovat nová fošna této finské pěnice, která konečně hodila za hlavu trochu nudný unylý operní soprán a řádně nabrousila svůj repertoár. Její zpěv nabral potřebné grády a přizpůsobil se energické kolekci jedenácti nových skladeb včetně jednoho coveru, jež naznačuje budoucí možné hudební směřování Tarji.

S úvodním singlem Innocence to sice chvíli vypadá jen na další tuctovou řadovku nevybočující ze zajeté šablony, ale už s druhou skladbou se obloha řádně zatáhne a začnou z ní pršet hudební nápady. S třetí No Bitter End pak přichází svižný melodický hit, v němž se Tarja mění z éterické bytosti v odvážnou vlčici, která se spolu se svou smečkou vydává do dosud neprobádaných oblastí, aby nám k nohám předhodila tučnou kořist, jež musí chutnat každému, kdo nemá rád v životě stagnaci. A o tu tady rozhodně nejde. Naopak.



Co písnička, to mimořádný hudební zážitek. Ani jedna se nepodobá druhé. Dokonce ani cover Supremacy od Muse nenudí a mění se v podání Tarji v jedinečnou záležitost. Na desce přitom až překvapivě do sebe vše zapadá. Není na ní nouze o celou škálu nálad - od lyrických až takřka po trashmetalové, jež jsou dotaženy do nejmenších detailů. Tarja tím chtěla nejspíš vyjádřit, jak se dýchá umělci, když se zbaví otěží svého principála a může si užít opravdové tvůrčí svobody.
Autor textu: Roman Zahrádka