Tak mě tu máš aneb Nohavica v solidní kondici

Nohavica vydal nové album… Tímhle suchým konstatováním by v podstatě recenze desky Tak mě tu máš, hudebně i textově se vracející k hořké folkové poetice 80. let, mohla skončit. Ostravský bard je prostě na české hudební scéně nezpochybnitelná jistota a téměř každý jeho nový počin automaticky vyvolává vlnu nadšení a plněhvězdičkového hodnocení. Dejme si však trochu práce a prozkoumejme přeci jenom podrobněji, jestli si Tak mě tu máš po právu recenzi skutečně – ani nezaslouží.

Jarek Darmoděj

Při prvním nahlédnutí do světa alba Tak mě tu máš, vydaného samotným autorem a produkovaného a míchaného Daliborem Cidlinským jr. (ve dvou skladbách si střihl i piáno), mohou před posluchačem vyvstat tři nejistoty. Nohavica má totiž za sebou Darmoděje, Mikymauzoleum, Divné století, zkrátka už několikrát prokázal své schopnosti a svou velikost a tuhle velmi vysoko posazenou laťku nyní může jen těžko atakovat. Naštěstí to nemá zapotřebí, k potvrzení svých kvalit jenom párkrát zasmečuje a má vyhráno.
Stačí se nechat unést skočnou, ironickou („Ďura světa v každém směru") a zároveň pravdivě syrovou vypalovačkou U nás na severu a je to ten klasický, dobrý Jaromír se vším všudy: s výraznou, zapamatovatelnou melodií, s jednoduchou kytarou a s barvitou harmonikou Poláka Roberta Kuśmierského (doprovázející ho ve většině čísel alba), s parádními, důmyslně a přitom elegantně roubenými verši a se schopností dokonale vystihnout náladu popisované situace.

Není nutno, aby bylo přímo veselo

Druhé trable spočívá v očekávání veselého hitu pokračujícího v tradici téměř zlidovělých zpívánek Když mě brali za vojáka, Tři čuníci či Milionář. Ano, je pravda, že Tak mě tu máš patří k těm spíše posmutnělým, neveselým a pomalejším výtvorům v Jarkově diskografii. Nohavica si ovšem počíná jako zkušený kouzelník bez viditelného zaškobrtnutí bavící své publikum. Zvolna ho postrkuje tu textem lyrickým (melancholický návrat z dovolené Zlo sedí v rohu zamýšlející se formou jednoduchých obrazů z banality všedního dne nad skutečnou podstatou našich životů), tu epickým (Moskevská virtuálka, retroprocházka současnou ruskou metropolí, poprvé zveřejněná již na on-line albech Virtuálky, z nichž pochází ještě Dežo a Telegram).
Převaluje si ho ze strany na stranu v téměř ukolébavkovém rytmu (neskonale tesknivá úvodní Řeka zapomnění s nezvykle modulovaným Jarkovým hlasem a melodicky velice podmanivým refrénem) i ve skočném kvapíku (vynikající závěrečná údernická výzva Z minula do budoucna, v bookletu nazvaná Vše, co kdy kdo řekl, možná odkazující na hlavní téma příštího alba) a dle potřeby, avšak výrazně decentněji než obvykle, prokládá libozvučnou češtinu pikantní ostravštinou („Nemluv bo mě mory beru" v U nás na severu).

PřeDežováno?

K povytažení obočí svádí také skladba číslo osm. To, že Nohavica bývá ve svých písních společensky a politicky angažovaný není žádná novinka, koneckonců desky z úvodu jeho kariéry či spousta soudobého materiálu jsou na sžíravých satirách založeny. A i tady najdeme třeba antikomunistické povzdychnutí Kupte si hřebeny. Jenže rázná, i díky houslím Jaromíra Nohavici st. rázovitá a rarachovsky škodolibá rachota s výmluvným názvem Dežo, to je přeci jenom trochu jiné kafe. Svědčí o tom rozporuplné reakce v médiích (např. Kamil Filla v Respektu) i diskusních fórech (třeba zde). Přitom Nohavica pouze zazpíval svůj velice trefný názor na určitou, velice složitou problematiku týkající se v podstatě každého z nás. O tom, jestli má pravdu či nikoliv, nechť soudí budoucnost, právo na takové vyjádření bychom mu však upírat neměli.

Vrcholy z Grandhotelu

Tak mě tu máš, nahrané během několika letošních únorových dní na pokoji č. 309 prostějovského Grandhotelu (proto mu ostatně chybějí bohatší aranžmá, jakými se honosí např. Babylon), naštěstí není albem o jedné (rádoby kontroverzní) skladbě. Jako celek je to vyrovnaný autorův výlet do jeho vlastního nitra a zároveň pokus vyrovnat se s nejistým rozměrem nového století.
Což ostatně dokumentují dva vrcholy alba, nostalgický Jiné to nebude a rozervaný Já chci poezii. Jiné to nebude má sice svižné, optimistické tempo a kouzelnou, šansonem nasládlou melodii, jenže text už tolik pozitivně nevyznívá: „Jiné to nebude, děkuji ti osude, za všecko, co se stalo, za všecko, co nám na dně šálku po vypití kávy zůstalo." Já chci poezii je naopak mnohem pomalejší, v jednotlivých slokách vokálně i výrazově vystupňované osobní vyznání.

www.penize, penize

Jediným opravdovým problémem desáté regulérní Nohavicovy řadovky tak je, kromě několika rytmických nesouladů ve verších („Jezdec na koni spadl do výkopu, můj tep temně tepe monotónně v rytmu hip hopu") a pár levných rýmů („V té řece zapomnění, co bylo to už není" a jinde opět „Sladké zapomnění, mou radost počni nad níž není"), podivná (reklamní) vsuvka www.idnes. Ta by působila rušivě, i kdyby neměla ryze propagační charakter nebo byla pouhým novátorským testem. Přeci jen násilné propojení tragických titulků z černé kroniky jednoho (nejmenovaného) bulvárně-zpravodajského serveru s bolestí, smutkem a prohrami vlastní duše působí příliš kostrbatě, až nevhodně. A nezachrání to ani povedená melodie. Je to škoda, protože právě Nohavica nemá takovéhle přehmaty vůbec zapotřebí.

I přes tuhle černou kaňku před Nohavicou klobouk dolů. Málokterý z českých interpretů si dlouhodobě udržuje tak vysokou tvůrčí kondici, dokáže přicházet se stále novými, zajímavými (a hlavně poslouchatelnými) písněmi, obejde se bez rádoby uměleckého experimentu a navíc nesejde z vytčené trasy. Jarek Nohavica to albem Tak mě tu máš (opět) dokázal.