Sirenia lákají do svých osidel stejně spolehlivě jako sirény neukojené námořníky

"Zpěv sirény láká hlasem medovým, námořníky plout ke zrádným úskalím," zpíval svého času Jirka Schelinger. A stejně neomylně si počíná už patnáct let norská Sirenia, která láká fanoušky na podmanivý symfonický metal a na své aktuální osmé studiovce především na rozluštění tajenky, kdo se stane novou "sirénou" za mikrofonem. Už popáté. Jakoby šlo o stigma kapely. Naposledy ji loni v létě opustila z rodinných důvodů Španělka Ailyn Giménez a tak se chvíli nevědělo, na koho kapelník Morten Veland ukáže prstem tentokrát. Spekulovalo se přitom o mnoha známých jménech, nakonec ale principál nemusel chodit daleko.



Vyhlédl si francouzskou operní zpěvačku Emmanuelle Zoldan, která jako sboristka vypomáhala na všech předchozích sedmi albech kapely. Tím byl rébus vyřešen a mozaika poskládána. Operní diva z Marseille typově totiž do konceptu Sirenie zapadá a tak Velandovi nic nebránilo v tom napsat nástupce alba The Seventh Life Path (2015), který oproti předchůdci míří spíše do přímočařejších popovějších vod, tu a tam zčeřených hutnějšími metalovými riffy, drsnějším mužským zpěvem a nervně tepajícími bicími.

A kupodivu to funguje, takže fanoušci tohoto hudebního žánru budou nejspíš spokojeni. Dostane se jim pořádné porce výrazných melodií, např. v Dim Days Of Dolor, Treasure N´ Treason nebo Veil Of Winter, ale i vypjatého soupeření hlasu éterické Emmanuelle s ostatními soustružníky v kapele. Závěrečná balada Aeon´s Embrace je už jen sladkou tečkou, která láká do svých osidel stejně spolehlivě jako sirény neukojené námořníky v bájích na dobrou noc.
Autor recenze: Roman Zahrádka