SatchVai: To nejlepší surfování s Hydrou!

Redakce, 22. 07. 2025

Karlínské fórum se v nedělní podvečer poměrně rychle zaplňovalo a i v metru a na ulici bylo znát, že se chystá večer plný kytarové energie. Naštěstí Forum Karlín nemá nejmenší problémy s organizací, a tak se plocha rovnoměrně plní bez front a bez nervozity. Uvnitř je cítit očekávání, paleta návštěvníků je velmi pestrá a je znát, že dvojice Satriani-Vai není známá jen mezi muzikanty.

Koupit drink, najít místo a už Ned Evett začíná večer jako sólista a předkapela v jednom. Přestože hru i samply lze vnímat od prvního tónu, tak je s podivem, že zpěv není slyšet ani přes Nedovu snahu po celou první píseň. Chvíli to skoro vypadalo, že zvukaře upozornili až pískající diváci. Naštěstí zareagoval v závěru písně bylo už zpěv slyšet, ale na začátku to zamrzí…

Nedovy písně jsou energické a má i na to roztleskat Forum Karlín, vokál má silný a čistý. Je zároveň průkopníkem hry na bezpražcovou kytaru a jeho hlavní nástroj má skleněný hmatník. Zvukem je to tedy celé nepodobné čemukoli jinému a má to energii a drive. Nicméně bez kapely a jen se samply je to přeci jen malinko suché. Ostatní hudebníci publiku prostě chybí k dobarveni moc fajn invenčního základu a v klidnějších pasážích je znát, že hala po několika písních už celkem šumí a na barech je poměrně více živo, než v publiku. Skoro jako by se Hydra obávala o svůj silnější nástup…

Song za songem se publikum stává nervóznějším a méně vychování vykřikují hesla jako: "jdi už domů”… zbytek se za podobné projevy spíš stydí a doufá, že Ned česky nerozumí. Ale ve skrytu duše se přeci jen více těší na celou kapelu. Ned hraje samozřejmě skvěle a není náhodou, že si ho vybrali jako předskokana. Jen majorita publika nebyla na lekci na fretless kytary úplně naladěná. Velká škoda byla, že Nedovo umění ocenil nejvíce až poslední potlesk jakoby za odchod.

Krátká, ale přeci jen zvukovka po předkapele? Produkce to pojala poněkud vlažně zdá se a všichni doufají, že to strhující teprve přijde. Ještě několik nervózních a nespokojených hvizdů a už přicházejí doprovázející hudebníci zvučných jmen. Kenny Aronoff za bicími, zpívající Marco Mendosa a Pete Thorn na doprovodnou kytaru.

Zleva se zjevují Steve a Joe začíná zcela nekompromisně I Wanna Play My Guitar a Marco Mendosa skvěle zpívá původní part Glenna Hughese. Následuje The Sea of Emotion – song, který známe z proma celého tour. Zvuk je ze začátku trochu koule, ale Forum Karlin umí i hezký zvuk a zvukař to během prvních dvou songů zvládl tak, že nakonec kapela zněla mocně! Charisma z obou kytaristů přímo cáká a z kapely a aranží je cítit silná energie, kterou není třeba uměle dohánět hlasitostí. Druhá píseň přesvědčila i váhající, že tahle parta je nabitá!

Na své si přijdou fanoušci Steva Vaie hned u Zeus in Chains a Little Pretty, které hraje sám s kapelou. Na aparátech Joea i Steva sedí jako sympatičtí maskoti hned dva Milerovi krtečci. Je to roztomilý detail, který nikdo nepitvá a smysl pro humor je tady přítomen. Nikdo si na nic nehraje a sálem se šíří kytarové mistrovství. I když jsou zde dvě vůdčí osobnosti, všechno hraje dohromady jako kapela bez pompy a všichni slouží muzice… večer dostává grády. Bubeníkovi věříte každou zahranou notu a je vidět, že hrou doslova žije, a přitom skvěle drží tuhle divokou partu v tempu.

Na scéně jsou opět oba a avizují Ice-Machine… nový song? Ale ne, vzali to velmi invenčně a plynule přecházejí ze Satrianiho Ice 9 do Vaiovy The Crying Machine tam a zase zpět. Je to taková hravá kompozice obou skladeb a na tvářích diváků je vidět, že je taková změna baví. Plní se to tady známými melodiemi propletenými stejně jako Hydra se surfem v grafice celého tour. Každý tady zná Satrianiho pro mnohé zásadní album Surfing with the Alien a Vaiovu tříkrkou kytaru zvanou Hydra. Jen málokdo čekal tohle propojení také v rámci jedné skladby a naživo… RnR pořád žije!!! V každém případě na zítřek si odkládám ranní program… tohle bude chtít vstřebat.

Joe a Flying in a blue dream… a celé je to tu jeho. Čistá muzika. A následuje aktuální Summer song a vrací nás do energie nejlepší muziky devadesátek. Ryzí radost a na všech je vidět, že se kapela hraním spolu i ohromně baví.

Na scéně je opět Steve a hrají společně další Satrianiho song Sahara. Za zády opět projekce klipu. To je snad jediná vada na kráse. Na jediném panelu jsou promítány projekce klipů a trochu zbytečně levně působí logicky nesynchronizovaný obraz. Je to zbytečně viditelný detail, který se na takhle kvalitní hudební produkci prostě nehodí. Kamery ze stage promítané na zadním panelu by působily určitě živějším dojmem a diváci by si je zasloužili, protože kapela vypadá nejen nabitá, ale i vizuálně skvěle. Interakce by tak mohla být ještě o něco osobnější. Tohle totiž oba umí skvěle - vtáhnout vás do děje.

Tender Surrender hraje Steve Vai sám s kapelou a došlo i na kraťoulinkou pauzu a na podium byla donesena 3krká Hydra. Vaiova Teeth of the Hydra je prostě ukázkou jeho instrumentalismu. Teď už to není jen o kytarové muzice, teď je tu nálada, pocit imaginace a zvuky a tóny z jiného světa Stevova spektra. Nedivím se, že Hydra má i svůj stojan, protože představa, že by ji Steve vzal na sebe (přitom jak působí křehce) by byl asi vážně útok na jeho páteř.

Joe a Satch boogie… uufff dneska si neodpočineme… yes! Tohle prostě nestárne, a ještě hra zubama…! Následuje If I could fly včetně akustické kytary. Teda takhle krásně ukrotit tuhle superkapelu už chce mít muzikantství v krvi. Joe má skvělou souhru i se spoluhráči, a ač je sám skvělý tahoun, souhru v kapele s ostatními si užívá. Stejně tak Steve Vai, který se přidává uprostřed skladby se svým typickým feelingem.

Jeho For the love of God hrají už společně. Tady není žádná konkurence, a přitom by mohla být. Hrají spolu svoje písně a skvěle se přitom doplňují. Set nemá žádná děravá místa a rytmika podrží i kraťoulinké technické pauzy. Nikde nepadá řetěz naopak je to jízda, na kterou nás se svou Hydrou vzali a jen se mění nálady a tempa podle krajin, kterými se rozhodnou nás právě provést …. Opravdové surfování s Hydrou na vlnách hudby a fantazie.

Always with me always uzavírá set krátce před půl jedenáctou.

Vydupeme si přídavek? Jistě, Satrianiho stadiónovou Crowd Charit a zpívá celá hala přesně podle licků střídavě Vaiovy a Satrianiho kytary. Born to Be wild - zpívá Marco Mendosa a až teprve teď zazněla nekonečna sóla a nakonec pár tónu z Claptonovy Crossroad a tímhle hudebním vtípkem loučí se „Steven" Vai a „Joseph" Satriani – aspoň takhle se navzájem představili, než zamávali publiku a zbývá se těšit na jejich společné nové songy a snad brzo znovu v Praze!