Rozjetí ano. Ale nejrozjetější?

Pražská kapela Skyline se prezentuje a i v tisku je představována jako nejrozjetější tuzemská partička. Na nové, v pořadí šesté studiové desce Fairytapes, ač zní jakkoli příjemně a nápaditě, to ale nedokazuje. Pětice muzikantů sice stále nabízí energickou, pozitivní muziku, ale třeba starší album Escapism mi připadalo rozjetější.

Návrat k tanečním začátkům

Skupina stále na vysoké úrovni kombinuje různé styly taneční hudby (hlavně dubstep a drum and bass) s rockovou energií a živelností a popovou melodikou a chytlavostí. Oproti předešlé desce Private Madness, Public Danger ubylo živých nástrojů a kytarového zvuku a formace se vrátila ke svým začátkům, kterým dominovala elektronika a taneční hudba. A to jí jde nejlépe, novinka je tak přímo stvořená na taneční párty.

Již rozjezd úvodního tracku Smudge Your Make-up je na Skyline poměrně krotký. Melodicky pohodová záležitost, ale energii si kapela schovala až na další song Fairytale Teller. Ten po pomalém začátku graduje a nabízí hodně pestrou, rockově elektronickou pecku, která mění tempa i nálady a přináší jak syrové, tak popově melodické pasáže. A výborně kombinuje vokál Marky a Jacoba.

Popovou Staying Alive otevírá jemná kytara, která se střídá s elektro rytmem. Písni dominuje skvělý zpěv Marky Rybin. Její hlas sice nepatří k nejsilnějším, ale dokáže s ním divy. Příjemná věc, ale kdy přijde ta lavina energie? Nedostaví se ani v syrovější, temnější, nápaditě vystavěné a vysoce emotivní singlovce Dancing With Fire.

I Can't Breathe (Forever) konečně představuje temperamentní song s důrazným rytmem, naléhavým ženským vokálem a skvělou dynamickou stavbou. A od té doby už je to jízda, taneční párty, tajfun energie. Hodně rozjetá je například chytlavá skladba The Game, kterou zdobí tah na bránu, drive a opět vhodně sladěné vokály.

Po svižné Everybody Wants The Same následuje jeden z vrcholů alba, ve strhujícím tempu odehraný a nesmírně pestrý Bad Dream. Vlnu energie (a to i v pomalejších momentech) dodává The Highest Mountain, úprk pokračuje zdravě agresivní skladbou Out Of Isolation s opět vynikající Markou a o závěr se postará experimentálnější písnička My Life, ale ani v ní nechybějí přímočařejší pasáže.

Druhá polovina desky už má energie na rozdávání, ale jejímu začátku se příliš nedostává. Těžko říct, zda je to odchodem třetího frontmana, který vystupoval pod přezdívkou Mc NuC, nebo tentokrát skupina vsadila spíše na propracovanost svých skladeb. Třetí možností je, že ve studiu chyběli fanoušci, kteří na koncertech dokáží kapelu vybičovat k maximálně temperamentnímu a živelnému výkonu (a naopak).

Pozvánka na taneční párty

To ale neznamená, že Fairytapes je špatnou nahrávkou. Kapela se vrátila ke svému osvědčenému a dobře fungujícímu tanečnímu stylu, který jí sedí nejvíc. Umně a nápaditě mixuje živé nástroje se samply, svobodně proplouvá různými žánry a její muzika vůbec není tanečně chladná.

Naopak je zábavná, veselá, optimistická, pozitivní, muzikanti chtějí hlavně bavit sebe i své okolí a pokud možno bezstarostně protančit minimálně celé léto. Díky tomu má Fairytapes ambice oslovit i posluchače, kteří na koncerty taneční hudby nechodí. Třeba by je tam mohla i přivést.

Foto: Jana Kusalová