Rockový matador Ian Parry je na novince v životní formě

Holandsko je hudební velmocí, co se týče rozmanitosti rockové i metalové produkce, a dalo za posledních 30 let světu několik veličin. Ať už to byli atmosférické spolky The Gathering či Within Temptation, symfoničtí mágové Epica anebo progresivní umělec Arjen Lucassen se svými nesčetnými projekty; v kategorii hard rockové s přesahem do progresivního žánru zde už dlouho operuje původem britský zpěvák Ian Parry. Zatímco v 90. letech 20. století se vyšvihl do popředí díky powermetalovým Elegy, se kterým nahrál špičková progresivní alba State of Mind, Manifestation of Fear anebo naposledy velice ceněné Principles of Pain, po roce 2003 se vrátil na svoji osobnější, hard rockovou dráhu, a i když nechrlil nahrávky na běžícím pásu, každý jeho dosavadní počin byl vždy velmi solidním rockovým dílem.

Zatímco na předchozím albu, jímž byla před 4 roky již šestá nahrávka souboru Consortium Project působil trochu těžkopádně a toporně, i když nezapřel svého poctivého rockového ducha, v současném rozpoložení velice důstojně navázal na líbivé album Visions z roku 2006, které bylo plné špičkových melodií, chytlavých hitů a nechyběl ani duet. Novinka In Flagrante Delicto je dokonalou esencí jeho dosavadní tvorby, přičemž přidává nálady dosud neslyšené. Ian tentokrát stvořit výborné melodicky hard rockové album, přístupné pro široké publikum a je to možná i díky precizní souhře ostřílených muzikantů, které si na album přizval: nechybí tu kytarista Stephen Lill ani jeho kolega z Vanden Plas, basák Torsten Reichert, hned několik bubeníků, dlouholetý klávesák Jeroen Van Der Wiel anebo kytarista Patrick Rondat, známý svým účinkováním po boku multiinstrumentalisty Jeana-Michela Jarre. 

Už úvodní Spaceman, který názvem evokuje legendárního rockového mohykána Ace Frehlyho, je díky zvýrazněným synťkákům nesmírně chytlavou skladbou, která překvapí přinejmenším svou tematikou vesmírného cestování. Jako by se člověk už pomalu začínal obracet k realitě našeho kosmického vnímání, jež bude jedním ze stěžejních témat budoucích životů. Ian ale není komickou postavičkou Spacemana zmiňovaného Ace, ale ani osamělým robotem, o kterém ve své již tetralogii koncepčně vypráví britský progresivec John Mitchell v rámci projektu Lonely Robot. Ian se spíše chce držet stále Země, i když připouští vesmírné objevování, do kterého se lidstvo má pustit. To dokládá hitovka Traveller´s (Accros the Universe), která se mocně skrze hutný kytarový proud valí kupředu.

 

Řízné kytarové pasáže významně prolínají keyboardové harmonie, které přinášejí rockové dravosti vznešenější obal a zpřístupňují uších komplikované struktury z předchozích Ianových počinů. Důkazem je So Far So Good, který je pompézní oslavou rockové hudby, objevují se mini gospelové prvky, je to lahůdka pro moderní fanoušky legendárních Yes. V titulní skladbě dokonce na začátku zazní taneční sound (!) a následně v refrénu pěje celý sbor na pozadí přebustrovaných kytar, který se samply vytváří nesmírně tvrdý hlomoz pulsující organicky celým songem. K této nejtvrdší skladbě, která se svou sociálně-ekologickou tématikou spíše vymyká konceptu alba, vznikl sugestivní klip. Ian zpívá v životní formě a jeho radostná energie, která je cítit z každého songu, představuje hard rockovým koktejl, který chcete srkat každý den.

Podmanivé klávesy a kytarové kudrlinky dominují největšímu hitu Ingenious, pomalejší šlapavé skladbě, kde ustává drsnější tempo rockových pecek, ale tóny hladí posluchačovu duši. Nálady Adult Oriented Rocku posléze odhaluje ve Wish, která zní jako nejlepší hybrid tohoto stylu s ozvuky další legendy Whitesnake, s líbivými bicími a dopředu ženoucími klávesami.

Objevují se i nečekané prvky, skvěle akustické pasáže v nejvíce progové Fly vynášejí energii desky až někam do oblak, kde si toužíme hrát na vesmírné objevovatele. Ian snad touží na stará kolena plout v oblacích, jak jinak si vysvětlit tyhle a další podobné okamžiky? I když chce přestat snít v závěrečné The Day We Stop Dreaming, svou epickou atmosférou upomíná na nejsilnější přemítavé momenty progové legendy Queensryche a rovněž norských Conception, jejichž excelentní letošní comeback The State of Deception je oslavou progresivního power stylu.

Tady Ian asi nejvíce upouští od své zemitosti a pouští do éteru své netušené výšky. Je skoro nostalgické toužit po pokračování? Album končí hudebně v momentu, kdybychom čekali ještě něco dalšího. Možná další motiv, novou melodii, prostě něco, co by harmonicky uzavřelo toto dílko. Ale v nejlepším se má zřejmě přestat, takže zpět na začátek a znovu, pokud chcete. Je možné, že si Ian připravil otevřeným koncem půdu pro neméně ambiciózní pokračování, to se však ukáže později. Jisté je, že album In Flagrante Delicto je jedním z vrcholů melodického hard rocku letošního roku.

Já si ho dovoluji přinejmenším zařadit mezi nejlepších 5 desek, co kdy Ian stvořil.