Rituály na debutu vsadili na černou

Rituály vtrhli na českou scénu jako již dlouho nikdo. Hned jejich první singl vyvolal velký ohlas a kapela si tak přilákala velkou pozornost, i díky minulosti svých členů. Nyní po dvou letech vyšla debutová deska, která nabízí devět nových skladeb, které si vzal pod taktovku Yarda Helešic, známý například jako kytarista ze Support Lesbiens. Deska dostala jasný název Vsaď na černou. Vyplatila se tato sázka?  

Tak trochu sázka to doopravdy byla. Kapela se snažila získat peníze na natáčení pomocí portálu HitHit a díky velkému úspěchu tento grant získala a mohla se tak pustit do práce s tím, že poté musí opravdu fanouškům a podporujícím něco odevzdat. Na rozdíl od indie rockových A Banquet se Rituály zaměřili na český jazyk a vypadá to, že jim to rozšíří možnosti a dává větší volnost. Změna se týká i hudebního stylu, kde je větší důraz kladen na melodie, přesto jsou kytary jedním z hlavních bodů tvorby kapely.  

Většina skladeb na desce Vsaď na černou je tvořena v pop-rockovém duchu, sílu získávají kromě již zmíněných kytar a úderných refrénů i díky vůdčímu projevu frontmana, který v některých polohách výrazně připomíná Roberta Kodyma. Hned úvodní singl Poušť ukazuje, co jsou silné stránky kapely a od prvních slok doslova vyžaduje posluchačovu pozornost. Tím navazují na velmi povedené singly z let 2014 a 2015. Podobně se chytá i předposlední skladba Geny sirény. V ní se nejvíce umocňuje temná atmosféra, která i přes název desky není uplně černá.



Od té dokáže kapela upustit. Třeba svižná Indiánka nabízí zcela odlišnou tvář kapely, je plná energie a neschovává se do melancholie. Um kapely zvolnit a pohrát si s jemnější skladbou dokazuje pětka v pořadí, akustická balada Tmou, která je jasným adeptem na další singl. Je to také nejspíše ten nejpovedenějším kousek i po textové stránce, kde si trojice pěkně pohrála s lyrikou. Zaujme rozhodně také Křišťálová koule, která se nese v podobném duchu jako Indiánka.

V některých skladbách dojde i na ženský doprovodný vokál, bohužel je to ve skladbách, kterými kapela nepřesvědčuje. Především hned druhý Otčenáš nedokáže výrazněji zaujmout. Většina skladeb sází na emoce, to přináší i menší problém u některých písní, kdy je zpěv frontmana Michaela Váchy možná až moc afektovaný a jen těžko se mu dá vše uvěřit.


   
Debut se Rituálům ale prostě povedl. Přináší zase něco říznějšího do naší mainstreamové muziky, více kytar by bylo v našich rádiích potřeba a tohle je jedna z nadějí. Ať už to jsou první singly Stín perutí a Příměří nebo skladby z této desky, kapela ví jakým směrem jít. I přes některé nedostatky je Vsaď na černou dobrou deskou a u dvojky již budou kladena větší očekávání.