Proměnliví jako počasí

Málokterá kapela prošla tak výrazným vývojem jako Anathema. Nejdříve položila základy anglického doom/death metalu, který se vyloupl na začátku 90. let společně s kapelami My Dying Bride a Paradise Lost. Pak se ponořila do temného a posmutnělého rocku a nakonec hraje uvolněný pozitivní rock. Paradise Lost sice taky prodělali značný vývoj, ale obratem se vrací ke kořenům, My Dying Bride se drží svého kopyta bez zjevných úkroků, pokud pomineme nějaký přirozený vývoj.

Deska Weather Systems je logickým následníkem desky předchozí, která nesla název We‘re Here Because We’re Here. S orchestrálními pasážemi se šlo ještě víc do hloubky, deska je důmyslně proaranžovaná, kytary tentokrát nemají tak úplně dominantní postavení. Bohužel po kompoziční stránce občas škobrtnou a výsledkem jsou občasné vycpávkové momenty, jako třeba Gathering of Clouds, což je v podstatě zbytečná skladba.

Ale od začátku, rozjezd obstarává dvoudílná Untouchable, která se řadí vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy z těchto britských hlav vylezlo, především druhá část s nádherným klavírem a vokální (teď už stálou) posilou zpěvačky Lee Douglas, která tomuto kusu dodává přesně to, co ho činí tak nezapomenutelným. Samozřejmě zpěvák a mladší z bratrů Cavanaghů za ní nezaostává, a o tom, že je hodně schopným zpěvákem, přesvědčil i na pražském koncertě v říjnu, kde se také ukázal jako velký sympaťák. Po takovém explozivním nástupu právě následuje mírný sešup a mé mírné opadávání pozornosti, což se děje s výkyvy v průběhu desky několikrát. Mluvím především o již zmiňovaném shlukování mraků, o sluneční záři Sunlight,a o první části Calm Before the Storm, která je plná elektroniky a velmi zvláštního frázování a textu, aby se ve své půli zlomila v jeden z nejpompéznějších momentů desky.

Osobně mám ale na téhle desce jiné favority, které se drží více při zemi. Mluvím především o závěru desky, který obstarává překrásná Internal Landscapes, která je zajímavá nejen hudebně, ale i textově. Opravdu krásný kousek s přesně dávkovanými emocemi a postupným nabalováním zvuků na základ. Důmyslná výstavba a pečlivě prokomponované melodie, to je hlavní deviza kapely v roce 2012. Kapela se nebála si ve studiu vyhrát, proto nechybí samply, orchestrální pasáže nebo už zmiňovaná elektronika. Připomínkou dřívějších časů může být depresivní The Lost Child, která by se na slavném Judgement nebo A Natural Disaster neztratila.

Deska nabízí přijemnou hodinovou poslechovku se silnými momenty především v úvodu a ve svém závěru. Jako celek ovšem občas kolísá, pokud se člověk soustředí, tak zjistí, že mu některé skladby tu více, tu méně jen tak proplují skrz uši.