Progmetalový svátek DT ve dvojím provedení

I tak by se dal nazvat květnový koncert v Tipsport Aréně na pražském Výstavišti, kam se po více než dvou letech vrátili američtí titáni Dream Theater. a to v doprovodu neméně populárního kanadského umělce Devina Townsenda. Ten na minutu přesně začal v půl osmé „hoblovat svou riffovou mašinu", a i když se zpočátku zdálo, že se metalický zvuk stáčí kamsi do masy hluku, bylo opravdu co poslouchat. Když přidal svůj vytažený vokál a nekompromisně zařval do mikrofonu, všichni zpozorněli. Od 90. let minulého století, kdy Devin zaburácel v projektu Strapping Young Lad, vydal jen pod svou hlavičkou více než tucet alb, které se především opírají o masivní kytarové riffy, nad kterými se klene, ale i nepředvídatelně dovádí svérázný vokál.  

Šlapavé riffy převážně ve středním tempu Devin prohnal tři čtvrtě hodinovou akcí, aniž se stačil nadechnout. Nezařadil do setlistu jen aktuální ukázky z alba The Puzzle, kde brutálně křičí, ale na chvíli i zpomalil do atmosférických pasáží, které se mocně klenou na legendárním albu Ocean Machine Biomech. Vrcholem rozhodně byla čistě ekologická balada Deep Peace z 20let starého alba Terria, kde mistrně ukázal i své dovednosti v zákoutí atmosférického rocku – jeho osobité sólo se protáhlo na několik minut a dokázalo posunout vědomí všem vzhůru kamsi za horizont. Sólové kudrlinky jako by zastavily čas a donutily všechny sledovat jeho ekvilibristiku. Nečekaný zážitek na úvod!  

Dream Theater podle očekávání začali svým Grammy songem The Alien, který při sólech Johna Petrucciho rozproudil neskrývané nadšení. Kdyby se na ploše nemuselo sedět, tak by všichni přítomni rozhodně zařádili v kotli. Jenže tyto staré časy jsou zřejmě pryč. Anebo ne? V Budapešti se prý stálo. V Praze ne, ale šlo opravdu o bezpečnost u této legendární kapely anebo už začíná nová panika z možné epidemie opičích neštovic? Rockový fanoušek má právo si u své kapely dopřát tělesného pohybu, protože tahle hudba k tomu přímo vybízí.  

Už u Devina byl alespoň třepot rukou v popředí znamením, že fandové chtějí dovádět a užít si emoce po svém; samotný Devin se několikrát vyjádřil, že je mu líto, že se vlastně sedí. Jeho progmuzikálová show, kam zařadil i nasamplované sbory, se totiž po rozjezdu těžko zastavuje. Musím říct, že se v jeho tvorbě za poslední roky přestávám orientovat, neboť kvantita nahrávek začala dávno převažovat nad kvalitou. Není to však tím, že se opakuje, ale tento skladatel vytváří toliko různorodé hudby, kterou jednoduše nelze v rozumném čase proposlouchat a pochopit. Nezbývá než tedy přijmout živý spektákl, který Devin dokáže zprostředkovat v plné míře, což se při jeho pražském vystoupení nyní rozhodně událo.

Ale zpět k hlavní hvězdě večera. Progmetaloví velikáni dokážou překvapit při každém koncertě, a i když to bylo již páté vystoupení za dobu, co tuto jedinečnou kapelou sleduji, nedokázal jsem ani na chvíli odtrhnout oči od pódia. Pouhých 10 písní totiž Dream Theater vystačilo na to, aby si získali plnou pozornost publika. Zdá se to málo? Na letošní tour na podporu alba A View from the Top of the World zařadili totiž také ikonické skladby z dřívější tvorby, které nehráli vůbec nebo i více než 10 let.  

Hned druhá věc 6:00, o které jsem si myslel, že je vyhrazena bývalému bicmanovi Mikovi Portnoyovi, protože se datuje až v roce 1994, rozhýbala neskrývané nadšení pamětníků! Vsadím se, že by kapela mohla za dva roky zorganizovat (a neváhám říci „vyprodat") výroční turné celého alba Awake, které patřilo ke zlomovým v jejich počáteční kariéře. Současný bubeník Mike Mangini se letos v Praze neskutečně činil, zvukově byl možná slyšet i krapet více než ostatní, ale to nevadilo. Právě jeho bubenický vklad je totiž největší devizou aktuálního alba. Ať laskavě prominou konzervativci, kteří ještě donedávna brojili za návrat Portnoye do skupiny. Tahle diskuse je dávno mimo mísu! 

Dlouho jsem nemohl osobně přijít novému albu na chuť, ale právě tento pražský koncert mi rozetnul vědomí. Možná je to právě tahle živá prezentace, s intenzivním zvukem, kde vyniknou všechny důkladné vyhrávky včetně precizního výkonu, co může přesvědčit vnímavého diváka o tom, kdo je pánem na trůnu progresivního rockmetalového žánru. Z nového alba zazněly ještě řádně nabroušená Awaken the Master, chytlavá Invisible Monster a rozmáchlá titulní píseň, u které se prostě nedalo ani odejít na WC. 

Hrát v kuse skoro půl hodiny a nepřehmátnout se? Ano, tak tohoto jsou pánové John Petrucci, Mike Mangini, Jordan Rudess a John Myung plně schopni. Zpěvák James si vždy může na chvíli odskočit a orazit, ale instrumentální kvartet musí jet při dlouhých sonzích dále. Jestli Johnové a spol. pilovali staré skladby na tuhle tour anebo je speciálně vybírali, to obyčejnému smrtelníkovi zůstane navždy utajeno, konečný setlist, který zazněl v Praze, však v celkovém vyznění vyrazil bez váhání dech. 

Prvním překvapivým trackem byla 11minutová Endless Sacrifice z dávno podceňovaného alba Train of Thought z roku 2003.  Klidná lyrická pasáž se postupně přelila do hlomozných, ale čitelných kytarových vibrací. Jamesův zpěv nejdříve tišivě konejšil, ale pak se rozprostřel do ostrých poloh, za kterými vyskakoval Johnovy skřípavé kytarové obraty. V druhé třetině písně přišly tradiční eskapády, které fandové tolik milují: „souboje" Jordanových keyboardů a Johnovy kytary. Někde se střídají, jindy doplňují a třeba v této zmíněné písni se vyloženě v jedné pasáži snoubí v jeden celek. Pánové se dokonce předvedli osobně akčně vedle sebe! Intenzitu dávného hitu pak ještě podtrhl výrazně barevný vizuál.

Zatímco minulé vystoupení před Co-videm bylo výročně věnováno celému albu Metropolis pt. 2: Scenes from a Memory, při letošní evropské šňůře se dostalo na předlouhé epické skladby, které Dream Theater prostě umí. Jamesův vokál zněl o 100 procent lépe než při posledním koncertě před pandemickým obdobím. Kdo si pořídil poslední živé DVD Distant Memories, musí dát zapravdu, že se tehdy jeho výkon dostal na hranici poslouchatelnosti. Nyní však všem dokázal, že je to pan zpěvák opět se všemi polohami. Možná, že k tomu dopomohlo i jeho čerstvě vydané sólové album A Beautiful Shade of Grey! 

I když se v Praze v již zmíněné 6:00 ještě rozezpívával, v dalších skladbách své hlasivky vyloženě nešetřil, a to především v Bridges in the Sky, kterou snad kapela nehrála naživo od roku 2012. K ní patřilo líbivé mystické intro a žlutočervený vizuál, který zvedl zážitek pro oči o 100 procent! James exceloval i v sedmnáctiminutové The Ministry of Lost Souls, kde doslova hledal nové výškové rejstříky. Na youtube je možné slyšet třeba detroitskou verzi, kde mu hlasivky přestávaly sloužit, ale u nás byl vskutku nedostižně zpívatelný.  

Krásnou vzpomínkou na album Six Degrees of Inner Turbulence byla About to Crash, která končí famózním Johnovým sólem. Přál jsem si, aby šli ještě dále a zahráli třeba Lines in the Sand z alba Falling Into Infinity, ale to se nestalo. Chyběla jakákoliv ukázka z dvojalba The Astonishing, či eponymního alba Dream Theater a i překvapivě něco z předposledního alba Distance Over Time, ale člověk prostě nemůže mít všechno. Nemůžu se ale nezmínit o komunikaci s publikem – i když jí nebylo moc, stála rozhodně za to. Jamesovo nadšení z toho, že Dream Theater mohou opět hrát po dvou letech v Praze, sdílela samozřejmě celá hala, a když po dalším bloku přidal suverénní prohlášení, že „hudba je univerzální prostředek, který nás spojuje", zvedl se ohromný aplaus.

Vrcholem koncertu pak byly dva „divadelní sny", které patří mezi velmi dlouhá díla skupiny: přídavková téměř 20minutová The Count of Tuscany, do které štamgasti Jordan a John ještě lišácky vpravili pasáž songu Rhapsody in Blue z posledního alba jejich společného instrumentálního projektu Liquid Tension Experiment, a opus A View from the Top of the World, který ukončoval hlavní setlist.

O této další 20minutové skladbě by se dal napsat román! Když ji posloucháte doma, můžete lehce ztratit pozornost, ale naživo, s vizuálním plátnem za skupinou, kde se střídají přírodní obrazy, a to podle tempa písně, je to přesně naopak. Při pomalých pasážích se za Mikem objevovaly nádherné scenérie hor, zasněžených vrcholů, ke kterým stoupají horolezci. Uvědomil jsem si, jak sleduji hranici lidských možností, kam se chceme jako lidstvo dostávat. Zkoumáme naše limity v přírodě. Tohle téma se výstižně prolíná celou poslední nahrávkou Dream Theater a tady dostaly jejich vize nádherné vyjádření. Při Johnových riffech se tam objevili provazochodci, najednou zazněly jazzovité klávesy, melodická souhra Jordana i Johna se překrásně spojila s podvodním světem, se zvídavými potápěči, kteří prozkoumávají podmořské dno. Člověk najednou přepnul na obrazy za kapelou a putoval po naší překrásné planetě, ke které se chováme všelijak. Fantastický závěr.  

Ze všech živých koncertů v Česku to bylo pro mne snad doposud nejsilněji představené „divadlo snů", a i když možná v přidaném závěru, té předlouhé The Count…James malinko nestíhal všechny výšky, dojem z celého vystoupení byl mimořádný. Tipsport Aréna by mohla být i více naplněná, ale to by ve stejný den nemuseli v Praze hrát například legendární hard rockeři Scorpions. Ti, kteří však přišli na Dream Theater určitě nelitovali. Pro mne absolutní spokojenost!

Foto: Tereza Dudíková, Miroslav Raisig