post-hudba nemá strach z budoucnosti, už v ní totiž nevěří

Recenze alba : My všichni tady a teď

Album: My všichni tady a teď

Interpret: post-hudba

Celkový čas: 00:31:29

Vydavatel: Bad Names

Rok vydání: 2023

Typ nahrávky: studiová nahrávka

Medium: LP, CD

Karel Souček, 17. 05. 2023

Dva roky po tíživé, syrové, atmosférou covidové pandemie ovlivněné desce Svět na konci roku nula přichází elektronické duo post-hudba s novou nahrávkou My všichni tady a teď. Rozhodně to není žádná procházka růžovou zahradou, ale oproti předchůdkyni je nepatrně optimističtější, nadějeplnější, snaží se vyrovnat s prožitými traumaty, i když je jasné, že dobře už bylo. Cestou jsme totiž, mimo jiné, poztráceli scénář.

Ubylo také syrovosti a zvukových experimentů, nové album vyznívá písničkověji, přímočařeji, melodičtěji. Taneční beaty jsou přehlednější, vstřícnější, což platí i o melodiích a mnohdy chytlavých refrénech. Opět převládá elektronika, ale větší zastoupení mají kytary hostujícího Lukáše Palána, takže většinou klasické, tradičnější písničkářství a posun k popu a indie folku. Proložené samozřejmě elektronikou, rockem a dochucené hardcorem. I přes tento posun je muzika Dominika Zezuly a Tomáše Havleny dále rozpoznatelná na první dobrou, k čemuž přispívá i civilní, zdánlivě ležérní Zezulův zpěv a vhodně poskládané vícehlasé vokály.

Průrazný, postupně se měnící beat otevírá skladbu opusťte pompeje, ohlédnutí za minulou deskou a dobou covidu. „Pořád jsme slabí, ještě pořád nemocní, ale rok nula jsme zvládli přečkat." Přesto tato energická píseň v budoucnost moc nevěří. „Za kopcem požár, v baráku povodeň, má vůbec cenu dál se snažit?" A východisko? „Opusťte Pompeje, zapalte mosty a pak rychle ke dveřím." Klidněji i dynamicky zároveň vyznívají silně melancholické 90´s kids, syrová generační výpověď s popovým refrénem a vygradovaným hardcoreovým závěrem.

Výrazný beat provází spoustu krásných aut, klasickou, hudebně pestrou písničku s výrazným refrénem o lidském sobectví. Naději nese nouzový východ, sice jsme konstantně v p..i, ale láska tu pořád je. Prvky naděje nechybí ani zvukově bohaté baladě poslední holubi/andrés iniesta. Snaha najít nový smysl v úplně běžných věcech by mohla být jednou z cest. Syrověji, experimentálněji začíná písnička FOMO, která se mění v tepající, temperamentní, velice rytmický song.

O bezohlednosti vypráví melodická, vzdušná, lehká písnička nejlepší brankář na středozápadě, kterou zdobí chytlavý refrén. Vrostl strom představuje jemnou skladbu se silně melancholickou náladou o tom, jak je důležité vědět, kde má člověk své místo. Baladický začátek hotelu palace boa vista brzy střídají energické, uhánějící taneční beaty, strhující píseň připomínající, že dovolená vlastně neexistuje. Protipól představuje téměř folková, jemná píseň hranolky, kečup, seriál, kterou v závěru rozsvítí krásná trubka hostujícího Libora Martiníka. Jednoznačný hit.

Zezulovy texty jsou plné osobních dojmů, intimních pocitů, trefných obrazů, pesimistických východisek i předpovědí. Dotýkají se mezilidských vztahů i problémů současného světa (ekologických, ekonomických...), a i když je spojuje posmutnělá nálada, nejsou schematické a prvoplánové. A jak to všechno dopadne? „Asi už nemám strach z budoucnosti, asi už v ní nevěřím."