Svět post-hudby je temný, syrový a smutný, nikoli však beznadějný

„To nejvíc radikální, co můžeš udělat právě teď, je pokusit se bejt navzdory všemu obyčejně šťastnej," zpívá Dominik Zezula z post-hudby v závěrečné písni nového alba Svět na konci roku nula. Myslím, že by tento text mohl být ústřední myšlenkou, hlavním vyzněním, červenou nití, která se proplétá celou nahrávkou.  

Navzdory všemu. Navzdory životním stereotypům, zbytečné práci, vyhaslým slovům, odcizení, rachotícím srdcím, neschopnosti komunikovat, zmatenosti, citové vyprahlosti, neukotvenosti, vyčerpanosti, strachu z nejisté budoucnosti, strhaným tvářím, dusícímu se světu, vyhasínajícímu krbu, bortícím se životním jistotám. Navzdory tomu má smysl udělat ten radikální krok - hledat drobné radosti, zrnka štěstí, ještě to nevzdávat a nezabalit. Napustit si vanu a skrýt se pod pěnou, zalít kytky, napsat Tomovi s Pavlínou.....  

Svět na konci roku nula kapely post–hudba, kterou tvoří zpěvák a textař Dominik Zezula a producent a skladatel Tomáš Havlen, rozhodně není veselé album. Ovšem ani depresivní a bezvýchodné. Jen hodně upřímné, autentické, emocionálně silné a.... moc dobré. Pro skupinu typická směs špinavé syrovosti a melancholie chytne posluchače za srdce.  

Hudebně lze desku řadit k synth popu. Opírá se o náladotvorné syntezátorové plochy a poměrně ostré beaty, ale nebrání se ani vstřícným popovým melodiím. Někdy má blízko k indie popu, jindy k noise popu či trapu. Elektroniku občas zpestří hostující kytara či piano. Dokonalou symbiózu s hudbou tvoří melancholický Zezulův zpěv a jeho upřímné texty. Jedná se o osobní výpovědi s obecnou platností, přesahující jednu generaci. Navíc Dominik má mimořádnou schopnost v trefné zkratce zachytit podstatný pocit, myšlenku nebo situaci. „Zubní pastu kupujem v Pontu."  

Úvodní píseň Do práce přes Nuselák, z práce přes Nuselák je založena na tvrdém industriálním beatu a dalších elektronických motivech, do nichž vstupuje zpěv. Ten už není jen melodicky melancholický, ale Dominik Zezula dokáže přitvrdit a svůj hlas vyšponovat až do punkových sfér zoufalství. Bezpečí a klid vyznívá melodičtěji, krásně kombinuje popový refrén s mohutným zvukem syntezátorů. Naděje tu pořád ještě je, navíc jasný hitový potenciál. Jemný smutek a nostalgie provázejí melodickou skladbu Hráli jsme v Berlíně, popové pasáže s drsnější elektronikou se střídají v temnějších Slepých mouchách.  

Indie popový Modřínový háj působí klidněji, ironickou píseň o štěstí zpříjemňuje zvuk akustické kytary. Naopak velice naléhavě vyznívá syrová, nervní skladba Až srdce by se ustrnulo nad tím co v nás zanechala zima, kdy zpočátku Zezula spíše vypráví za minimálního hudebního doprovodu, aby následně píseň vystoupala až k undergroundovému konci. Hravost a lehkost zdobí vygradovanou Myšlenku na pomalejší svět, silné obrazy stoletého chlapa, slábnoucího slunce a toulavých psů zase První sníh v Podolí.  

K nejemotivnějším skladbám desky patří naléhavý Digitální popel. Posmutnělý, nikoli však beznadějný. V budoucnost sice nevěříme, ale „nikdo z nás nechtěl by skončit teď právě hned." Optimisticky nepůsobí ani hudebně pestrá písnička Nemůžu dál s vyhroceným závěrečným zpěvem plným zoufalství. Emoce je třeba ventilovat. „Je rok dva tisíce dvacet jedna, dobře už bylo, snad sis to užil." A přes pomalejší, náladotvorné a melodické Čtvrtfinále Ligy mistrů se dostáváme k závěrečné skladbě Zlomový ráno nula. Zpočátku vyklidněné, která postupně graduje a rozkvétá.  

O tvorbě post–hudby se často tvrdí, že zachycuje pocity dnešních třicátníků v Praze. Ani do jedné kategorie nepatřím, takže jsem přesvědčen o tom, že její záběr je díky autenticitě, upřímnosti a aktuálnosti mnohem širší.