„Poslech starých nápadů ve mně spustil chuť je dotvořit,“ svěřil se Martin Vajgl

Martin Vajgl je veřejnosti známý především jako bubeník. Jeho záběr je však mnohem širší. Uzdu svým tvůrčím schopnostem popustil aktuálně při tvorbě alba Zakopaný romance. CD s jedenácti autorskými skladbami se dostane na pulty obchodů 1. září. Posluchači rozhodně nebudou ochuzeni o koncertní provedení, a to notně žhavé. Martin Vajgl bude totiž vystupovat spolu s Terezou Chovítovou (kytara, klávesy, zpěv), Lucií Vonáskovou (kytara, zpěv), Veronikou Bartošovou (basová kytara) a Nikolou Kandoussi (kytara, zpěv). Čtveřice svůdných rockerek se na pódiu poprvé představí na křtu desky 11. října v pražském kině MAT. Jak deska vznikala, kdo se podílel na nahrávání, ve které části dne přichází nejvíce inspirace, i o tom se nám Martin Vajgl rozpovídal v rozhovoru.

HK: Kde se vzala myšlenka, sáhnout do šuplíku a dopracovat nápady staré i 20 let? Bylo to spojené s nostalgií na dávné časy nebo bilancováním? 

MV: Dá se říct, že prvotní příčinou bylo bilancování, i když ne úplně neplánované. Vloni v létě jsem si začal digitalizovat archiv starých audiokazet. O spoustě z nich už jsem vůbec netušil, co je na nich natočené, a tak jsem mimo jiná překvapení objevil i nerealizované demosnímky z devadesátých let. Najednou mě napadlo, že by mohlo být zábavné po letech ty nápady dodělat do finální podoby a pro zábavu si je natočit. V tomto okamžiku jsem to ještě zdaleka nezamýšlel jako desku „navážno". Spíš jako album, které rozdám pro zajímavost kamarádům. Postupně jsem to ale začal brát víc a víc vážně a výsledkem je regulérní deska, na které mi záleží a o které jsem přesvědčený, že se povedla.

HK: Musel jsi mezi hudebními (textovými) nápady hodně vybírat? Stalo se, že některý jsi se snažil dokončit, ale nepodařilo se?

MV: Když jsem se do některého z těch nápadů zakousl, už jsem ho chtěl dokončit a písničku jsem dodělal. Nicméně zhruba čtyři skladby jsem nakonec na desku nezařadil. Spíš z koncepčních důvodů. Chtěl jsem, aby to celé určitým způsobem drželo pohromadě. A taky dnes už není doba dlouhých desek. Hodně jsem také sám sebe proháněl autocenzurou, protože přece jen tehdejší písně, které jsem psal hlavně pro kapelu Bell, vznikly kolem mých dvaceti let, a to si člověk může dovolit být naivně romantický určitě mnohem víc, než o skoro čtvrtstoletí později. Ale už ta skutečnost, že ve mně poslech starých nápadů spustil chuť je dotvořit, byl pro mě dostatečný důvod. Z osobního hlediska to je pro mě stále životné, protože z mého pohledu jsou ty písně pořád autentické.

HK: Máš opravdu šuplík, kam si ukládáš nedokončenou práci nebo si vše raději zálohuješ elektronicky?

MV: Poslední roky už samozřejmě všechno pečlivě archivuji v počítači. Je taky jiná doba. Komunikujeme pomocí počítače, ukládáme si do něj fotky, filmy, všechno je vlastně sdružené do virtuální skříně, kam není problém kdykoli sáhnout. Počítač nám také poskytuje možnost pořídit si velmi dobrou nahrávku v domácích podmínkách. V polovině devadesátek ovšem ještě doznívala analogová éra, nápady jsem tehdy točil na kazeťák, nebo když už jsem si s tím chtěl dát práci, tak na čtyřstopý magnetofon. Pokud pak měla vzniknout finální nahrávka, člověk si musel zamluvit drahé nahrávací studio, kde se dala písnička nakonec natočit do konečné podoby. V současnosti je to jiné a například právě tohle album jsem natočil, smíchal i zmasteroval od začátku do konce v domácích podmínkách.

HK: Kdo se společně s Tebou na albu podílel?

MV: Hodně nástrojů jsem si nahrál sám, jsem na to zvyklý při natáčení demosnímků a v tomto případě jsem dal přednost určité autenticitě před virtuozitou.  Nahrál jsem bicí, klávesy, basové party, zpěvy, některé sbory a některé kytary. Dalším krokem bylo nicméně přizvání zpěvaček, Hanky Kostelecké a Moniky Řepové. Jednak kvůli sborům, ale jsou tam i dva duety. No, a další jsou kytaristi Jan Hradec a Norbi Kovács. Ti mi přece jen do nahrávek vnesli vybroušené kytarové řemeslo. Hlavně šlo o kytarová sóla, do těch bych se nepouštěl.

„Chci, aby se na koncertech holky ukázaly i v divočejší rockové poloze"

HK: Pro účely živých vystoupení jsi sestavil výhradně ženskou kapelu. Šlo o zvýšení atraktivity projektu nebo jsi přesvědčený, že ženy mohou v rocku s přehledem konkurovat/vyrovnat se mužům?

MV: Myslím, že mohu beze studu přiznat to, že prvotní nápad obsahoval trochu komerční úmysl. Přiznejme si, že obchodně je určitě takovéto sdružení atraktivní. Ale udělal jsem to s vědomím, že po tom ataku na první signální soustavu diváka přijde ještě nějaká další a důležitější hodnota. Jinými slovy, že to nebudou jen manekýny, na které bych navěsil kytary a tím by to skončilo. Všechny jsou skvělé muzikantky, a navíc výborně zpívají, což je přesně věc, kterou pro náš repertoár využiji.

HK: Šlo o známé muzikantky nebo probíhal konkurz?

MV: Jsou to hudebnice z mladého domácího podhoubí, a přestože jsou se svými kapelami spíše na začátku té trasy za úspěchem, myslím, že mají skvěle našlápnuto. Konkurz nebyl potřeba, většinu z nich jsem oslovil na základě nějaké mé předchozí zkušenosti s nimi a věděl jsem, že volím profesně zralé muzikantky. Že to jsou navíc krásné ženy je pak vlastně jen přidaná hodnota.

HK: Co bude tvořit koncertní repertoár? Vystačíte si jen s písněmi z desky?

MV: To určitě ne. Chtěl bych, aby to bylo polohově pestřejší, a aby se holky ukázaly i v divočejší rockové poloze. Společně jsme se navíc shodli na tom, že máme rádi starší světové rockové klasiky a některé z nich se tam určitě objeví. Počítám proto i s pěveckým potenciálem holek, konečně téměř všechny jsou ve svých kapelách sólovými zpěvačkami, a to je potřeba využít. Já si v programu zůstanu u vyprávění svých písní.

HK: Často pracuješ v noci. Je to pro Tebe ideální tvůrčí doba nebo nic jiného, kvůli Tvé vysoké vytíženosti, nezbývá?

MV: Odjakživa jsem spíš noční pták, takže cvičit, hrát a zabývat se věcmi kolem hudby mi nejvíce vyhovuje tehdy, když většina lidí spí. Naštěstí jsem si i vytvořil podmínky k tomu, abych nikoho svou činností nerušil. Navíc mě v těchto hodinách nevyrušují telefony nebo pošťačka. Kdysi jsem někde četl, že v noci je díky spánku většiny lidí v dosahu volnější mentální pole a lépe se vymýšlí, pracuje s nápady a umělecky tvoří. Mně se to každopádně osvědčuje.

HK: Nemalou měrou se věnuješ pedagogické činnosti. Toužil jsi nabyté dovednosti a zkušenosti dál předávat už během studia na konzervatoři? Byla to možná alternativa, pokud by Tě dráha profesionálního muzikanta neuživila?

MV: Myslím, že mám velké štěstí v tom, že mě odjakživa učení zajímá. Už během studia na konzervatoři jsem měl první žáky, a kromě desetileté pauzy, kdy jsem byl hodně vytížen zahraničními zájezdy a hraním v několika kapelách najednou, se rád výuce bicích věnuji dodnes. Ale pravdou je, že velká část kolegů považuje učení jako vynucenou alternativu k hráčské praxi. Já to mám naštěstí jako další téma a umím si dobře představit, že bych se k stáru zaměřil hlavně na pedagogickou činnost. Je potřeba si také uvědomit, že aktivní hudební život s kapelami je energeticky poměrně náročná věc a nadšení z nekonečných zájezdů a takzvaného nezřízeného života člověka po nějaké době také opustí. Hraju bigbít od sedmnácti a zažil jsem z hlediska muzikantského chlebíčku už hodně různých příběhů. A ne vždycky je to jen to pozlátko. Ale pořád mě baví ta atmosféra, kdy do člověka na pódiu „vjede ďas" a pak sleze dolů a je prostě šťastný…