Passion For Sorrow na debutu Rotting Immortality nezní nijak prohnile

Passion For Sorrow je parta nadějných muzikantů, kteří spojili své sklony k temné melodické muzice. Svůj vznik datují do roku 2009. Toho roku sice vydali demo, ale parta se musela vyrovnávat s různými peripetiemi personálního i technického rázu. V roce 2013 už kapela naplno šlápla do pedálů a začala připravovat debutové album.

Protože dnes už není doba, že by stačilo dát si pár panáků a hrábnout do strun a ono to nějak dopadne, musí i začínající kapela na sobě a na přípravě alba notně zapracovat. Toho si byli vědomi i Passion For Sorrow. Zdá se, že přípravu a tvorbu nepodcenili. Když se podíváte na údaje o albu, neleznete takové pojmy, jako Wormholedeath coby studia s producentem Jonathanem Mazeo a u masteringu lze nalézt legendární jméno Dana Swanö.

Jaké tajemství skrývá temnota?

Pravda je, že album už na první poslech zní dospěle, i když začátek nabízí jistou dávku metalového klišé jak v podobě zvuku kostelních zvonů, tak v podobě nosného rifu úvodní písně Secrets Of The Dark. Nicméně je posluchač upozorněn, že tady tradičním nástrojům budou sekundovat housle a klávesy. První píseň se však velmi příjemně rozvine a ta druhá už pokračuje jen v tom lepším světle. Nahrávka se nese v duchu severských death metalových kapel s důrazem na výrazné jednoduché melodie, které mají za úkol zpečetit osud lidstva. Pánové se raději nepouštějí do kdovíjakého pidlikání a melodických kudrlninek. Raději nechají ve vhodných pasážích vyniknout housle.

Zde je potřeba vyzdvihnout prostředí, kde album vznikalo. Práce Dana Swanö je výrazně znát a nahrávku to posunulo dosti nahoru. Velmi dobře je to kromě jiného vidět na tom, jak housle vyniknou přesně tam, kde mají a přitom neotravují a písně jsou s nimi homogenní. Pozorný posluchač si pouze všimne ne úplně profesionální anglické výslovnosti. Jedná se však pouze o detail, který je jen velmi těžko řešitelný a proto pochopitelný.

Vášeň mezi kráskou a zvířetem

Co se týká zpěvu, PFS vsadili na klasický model kontrastu krásky a zvířete. Zpěvák Fedor zvládá svůj post výborně, zpěvačka Míša zní místy trochu monotónně, delší pasáže jí patří pouze v pomalých skladbách My Inspiration a Dying. I ty však dokáží vygradovat a na chvíli zrychlit. Kapele ale stejně sluší písně údernější. Samozřejmě za to může zvuk, který bohatějšímu využití nástrojů přeje. Přesvědčíme se o tom v titulní skladbě nebo v The Phantom či Lost. Dark Seed přitom nabízí i mix snad všech hudebních poloh skupiny.

Passion For Sorrow se svojí prvotinou zdárně zařadili do klanu českých kapel, které se nemusí stydět plnohodnotně se prezentovat svojí produkcí ve světě. Je jen dobře, že se jejich tvorba nese na celkem jednoduchém základu, protože snaha dohánět světové velmistry v složitosti hraní by mohla být sebevražedná. Bezduché onanie pak mohou albu jen ubrat. S deskou Rotting Immortality vznikla kompaktní nahrávka, do které se vyplatilo investovat v oblasti studií a jejich odborníků.