Otřes mozku, několik modřin a naprostý chaos

Kdybych po koncertu Knocked Loose napsal, že mám okno, protože mě po 5 minutách někdo vypnul jak Karlose Vémolu, tak by se lidi nemohli divit. Naštěstí já si ale koncert pamatuju, i když jsem měl dost namále, abych si nic nepamatoval. Podotýkám, že ne stoprocentně svou vlastní vinou.

Když jsem viděl oznámení, že Knocked Loose mají být v Praze 19. února, řekl jsem si: „A sakra, začátek semestru, to to zase dopadne." I přesto jsem ale věděl, že musím jít. Ať už z toho důvodu, že jsem ze všech stran slyšel, že nejlepší crowd je na Knocked Loose, tak z důvodu, že jsem se potřeboval po mém zkouškovém vyřádit a Knocked Loose slibovalo dostatečnou míru šílenství.

Samozřejmě jsem semestr začínal tak, že jsem ze školy mířil přímo do Lucerny se zastávkou v Popeyes pro jídlo, takže jsem asi mezi ostatními metalheads vypadal poněkud nezapadající. Představte si skupinku lidí oblečených v černém a tvářících se, jako kdyby měli mít za chvíli pěstní souboj na život a na smrt. No a mezi nimi Michal s brašnou s notebookem v jedné ruce a napůl snězeným burgerem v ruce druhé. Samozřejmě ani vzezřením Michal nevypadal přímo jako metalhead. Ovšem vizuál neurčuje, co se nachází v srdci.

Kdo s chaosem začal? Příhodně ti, kterým chaos ve vlastní zemi je velmi blízký – Francouzi. Jasně, tentokrát to nebylo kvůli žádné stávce. Pro jednou to bylo kvůli skupině jménem Headbussa. O koho jde? Že jste o nich nikdy neslyšeli? Jasně, jsou to nováčci existující jen pár let. Ale přesto dokážou dropnout takovou parádu, že borci s klidem stagedivují placákem přímo na podlahu – doopravdy, chudák kluk. Agresivita, devadesátkový hardcore a výrazné bubny? Pro beatdown fans voda na kolo a headbanging na všechny strany.

Kdo dál? Deafheaven. Upřímně, nezapadali a přirovnal bych to jako Loathe k WSS a Architects. Není to žádná dehonestace nebo podobně, ale blackgaze úplně k beatdownu a raw hardcoru příliš nezapadá. Ano, samozřejmě, že budu mít výtku. Chápu, že u black metalu vokály nejsou úplně výrazný prvek, ale měly by být slyšet. To u poloviny písní vůbec nebylo. A s ohledem na Knocked Loose, Headbussu, ale i na zkoušku před vystoupením a promluvy během něj se jednalo pravděpodobně o záměr skupiny. Jinak ale hodně zajímavé zpestření a rozhodně se hodí jim dát šanci.

A Knocked Loose? Co k nim říct? Jen to, že jejich následky cítím ještě několik dní po koncertu. Odpálit show za pomocí Deep in the Willow je zaručeným receptem na zkázu. Jasně, že to zkázou okamžitě dopadlo. Zařvěte z první řady „Knocked Loose Motherf*cker", ztraťte na chvíli koncentraci a okamžitě buď dostanete od stage divera kolenem do obličeje, nebo od moshpitera do krku. A co si u toho řeknete? „Vůbec mi to nevadí." A jdete dál. Headbanging, moshpitování, stage diving, to všechno zažíváte kolem vás i děláte vy sami. Je vám úplně jedno, co u toho děláte, jste svázáni extatickým rytmem, basami a výlevem emocí. S hodinou, kterou na vás má Knocked Loose procházíte příběhem tvořeným starou i novou tvorbou a najednou je vám okolní svět úplně ukradený. Dokud se to vše nepokazí…

Už je koncert skoro u konce, všichni jsou vysíleni a většina normálních lidí se snaží posbírat poslední zbytky sil, před koncem. Samozřejmě ale Michal není úplně normální. Takže co si řekne? „Jak velká série stage divingu jde udělat během jedné písně?" Tak to jde vyzkoušet. Vyjde to jednou, podruhé, potřetí, počtvrté, popáté… A pošesté? Rozběh mezi dalšími lidmi, skok příprava na zachycení a… „A DOPR!" Michal nebyl zachycen lidmi, jen přetočen a padá… Zásah podlahy hlavou. Nejdřív kromě bolesti končetin vše v pohodě. Návrat na původní místo v první řadě. Poté to nastoupí. Závratě. Pocit na omdlení. Pocit na zvracení. Víte, že je něco špatně… A taky víte, co je špatně. Víte, že tohle všechno jsou příznaky otřesu mozku. Normální lidé by tedy raději odešli popř. poprosili někoho o nějaké ošetření, zavolání záchranky apod. Ale zase, Michal není normální, takže na jednu píseň si šel sednout, aby se mu udělalo líp, ale ve chvíli co slyšel první tóny písně Billy No Mates, tak mu bylo jasné, že jeho povinností je zase vletět do první řady a do pitu. Protože co bude následovat? Aaaaaaaano, správně Counting Worms a slavné „Arf! Arf!" a hned po něm Everything is Quiet Now. To je znamením, že máme poslední šanci si navzájem způsobit doživotní újmu na zdraví (a tedy také zbořit Lucernu). Zkrátka pro všechny win-win situace.

No a jak to následně s Michalem dopadlo si říkáte? Po 30 minutách po odchodu z Lucerny byl smutný, že to skončilo tak rychle a Knocked Loose by chtěl co nejdříve zpátky v Praze. A další den šel do práce s modřinami, následky lehkého otřesu mozku, občasnými halucinacemi způsobenými otřesem, nemožností přes bolest pohnout krkem a vnitřním ujištěním, že až budou Knocked Loose znovu v Praze, tak se stejně nebude ke svému tělu chovat opatrněji a bude skákat z pódia, moshovat a dělat podobné věci i dál, protože i přes jakékoliv riziko zranění je to neskutečná zábava.

Autor reportáže Michal Kocour