Oni. Vy. My. Jsme v tom prostě všichni.

ONI kapely Vyjakomy patří k nejzajímavějším tuzemským projektům loňského roku. Bohužel se o něm příliš nepíše, což je určitě škoda a posluchači i čtenáři by si k němu rozhodně měli najít cestu. Proč také čtenáři? Protože ONI je nejen klasickým hudebním albem, ale také knihou souvisejících povídek a černobílých ilustrací. A vše je mezi sebou dokonale provázané.  

Začněme hudbou. ONI nabízejí devět silných, náladotvorných písní, z nichž vyzařuje posmutnělá melancholie (ne náhodou se producentem nahrávky stal Tomáš Neuwerth, bubeník Umakartu). Skladby staví na naléhavé, občas temné a pěkně syrové atmosféře, pocitech, náladách a emocích, nápaditě kombinují živé a elektronické nástroje. Většina písniček je energických, muzikanti výborně pracují s dynamikou a gradací, takže i delší instrumentální pasáže je radost poslouchat. Českolipské kapele to skvěle šlape a navíc všichni hrají s velkou chutí.  



Na albu převládají temperamentní, dynamické skladby (Anita, Strachy, Za zpěvu pistolí, Slavná). Jsou vystavěny na úderných rytmech a výrazných melodiích, které však nejsou prvoplánové. Ne že by se jednal o nějaký underground, ale prvky alternativy či sugestivní naléhavosti v nich zastoupeny rozhodně jsou. Nechybějí ani rozvolněné, magicky působící skladby Na nádraží či Tančíš, temný Pilot nebo folková písnička Svět 30.  

V dokonalé symbióze s hudbou jsou stejně vyznívající texty. Před příběhy dávají přednost pocitům, opět v nich převládá melancholie, smutek, strach či nebezpečí, ale nechybějí ani sny a touhy. Navíc nesvádějí posluchače k depresím, neboť i ty tíživější písně nepostrádají naději. „Síly dochází, ale naděje neumírá." „Lepší to zkoušet, než se hroutit."  



Samostatná kniha dovysvětluje jednotlivé písně. Devět povídek, devět skladeb. V konkrétnější literární i pocitovější hudební formě jsou tak zachyceny příběhy outsiderů, kteří bojují proti nepřízni osudu, a i když jim prakticky nic nevychází, přesto to nevzdávají. Syrové prózy jsou navíc nápaditě propojeny, takže tvoří jeden celek, vyznívající stejně posmutněle (nikoli depresivně) jako album. Možností „konzumace" je více. Mně se osvědčilo následující pořadí: povídka z knihy – píseň z alba – přiložená ilustrace. Pak je zážitek ucelený a dokonalý.