„Nemusíme se nikomu podbízet laciným cirkusáctvím,“ říká Petr Hrabák z Mordorů.

Zombie s vytuněnou slečnou v otevřeném Thunderbirdu jedou noční Nevadou. Nějak takhle nahlíží plzeňská kapela Mordors gang na rockabilly hudbu, které se již dvanáct let věnuje. Tříčlenná veselá partička právě vydává nové album Dreamrider, o němž si Hudební knihovna povídala se zpěvákem, kytaristou, skladatelem a textařem Petrem Hrabákem.

HK: Kolik skladeb Dreamrider nabízí a jsou všechny nové a autorské?
Petr: „Deska obsahuje čtrnáct songů. Původně jich mělo být patnáct, ale jedna nezapadala do konceptu alba, tak jsme ji vyřadili. Úvodní skladba je cowpunková instrumentálka, zbytek jsou zpívané songy. Všechny věci jsou nové, autorské a pocházejí z mé dílny."

Sex, drogy a rock´n´roll necháváme jiným

HK: Kde nahrávka vznikala a jaká ve studiu panovala atmosféra?
Petr: „Desku jsme natočili ve studiu ExAvik v Klatovech, je to takové naše jisté místo. Vše šlo poměrně rychle, sedm pracovních dnů včetně mixu. Ale jen díky tomu, že neponecháváme nic náhodě při přípravě. Demo, poznámky k mixu a natáčení nebo pořadí písniček máme většinou připravené. Práce šla od ruky a o dobrou náladu se staral mistr zvuku Pavel "Rohlík" Brom, milý to člověk s velkou trpělivostí. Nemáme tedy žádné zábavné "historky z natáčení". Poměrně tvrdě makáme, aby vše klaplo. Žádný "sex, drogy, rock´n´roll" ve studiu neprovozujeme, to necháváme jiným."

HK: Myslíte, že se vaše muzika nějak zásadně od minulé nahrávky změnila?
Petr: „Naše muzika se dost zásadně změnila příchodem nového bubeníka, který sound zahustil dvojšlapkou, bravurní technikou a dynamikou. Celou desku jsme nahráli na metronom, což u téhle muziky není obvyklé, ale zase nám to pomohlo přesněji pracovat s efekty (tapovaná echa, tremola) nebo s MIDI nástroji. Kapela zní nyní daleko více rockověji, pryč je swingový nádech, který nás už začal dost nudit. Myslím, že jsme si i více uvědomili, že rockabilly pro nás může být pouze výchozí bod, ne dogma. To jsme ale cítili už s natáčením minulé desky, teď jsme konečně dosáhli vyváženosti složek tradice/progres."

Nechceme znít jako vidláci

HK. A co je ještě jinak?
Petr: „Také stále více inklinujeme ke cowpunku, což je takový ne moc známý mix country a punku. Je to samozřejmě hlavně americká záležitost, ale mému stylu hry to asi nejvíce odpovídá. Tyto kapely to dávají většinou v rychlých tempech a s perfektní znalostí countryové techniky hry. A navíc je tam všechno - energie, zábava, textová melancholie i legrace. Také díky bubeníkovi můžeme zapojit i nějaký ten metal, rádi experimentujeme s žánry, ne formou koláže, ale spíš fúze. Není to snadné, ale jde to a může to být originální a inspirativní.

Také jsem pilně docházel na hodiny zpěvu, tak to snad bude znát. Zpívat česky rock´n´roll jde, člověk se naučí techniku, ale pak stejně musí najít nějaký svůj způsob a výraz, aby nezněl jako vidlák. Mně hodně pomohlo, jak zpívá třeba Pavel Bobek nebo Karel Zich. Elvisovo In The ghetto v Zichově podání, to je škola!"

HK: Co symbolizuje název Dreamrider?
Petr: „Dreamrider, přibližně snový jezdec, symbolizuje moji a naši snahu neuhýbat ze svého názoru, jak mají věci vypadat. Je to velmi nepraktické, ale nikoliv naivní. Sice nevyděláme moc peněz, zná nás málo lidí, ale zase se nemusíme nikomu podbízet laciným cirkusáctvím a tudíž se za svoji práci stydět. Myslím, že ti, kteří nám rozumí, oceňují na Mordorech právě tohle. Dělat si co chceme a bez kompromisů si jít za svým "snem", jakkoliv to zní jako klišé. Pohybuji se v muzice 25 let a názor na to, co se kolem nás děje (a nejenom v muzice), mám jasný. Že mi to není nic platné je druhá věc, s tím se prostě musím vyrovnat."

HK: Přizvali jste si do studia nějaké hosty?
Petr: „Petr Vícha, klávesista kapely The Delivery, nám nahrál mozartovská témata z Uherských tanců do songu Hej dýdžej, dej tam nějaký Toy Dolls! a také klapky do skladby V nitru katakomb. Jinak si rádi vystačíme sami, v triu."

HK: Jak fanoušci na koncertech reagují na nové skladby?
Petr: „Nové songy lidi přijali celkem svižně, přestože změna rytmiky byla dost radikální. Napřed trochu šok, pak to pobrali a teď si to užívají, řekl bych. Trošku někteří reptají, že máme už tolik písniček, že se nedostane na některé jejich oblíbené... Ale já rád skládám muziku, kapela bez problémů pracuje na nové desce, tak proč si to nechávat pro sebe. Jsme v tomhle jednotní, hrajeme skoro třináct let, máme šest autorských desek, přesto ze všeho nejméně stojíme o klidné vklouznutí do bačkor. Doufám, že toho ještě hodně zažijeme, v rock´n´rollu se do důchodu nechodí."

Foto: Aleš Zíka