Mukův tenor si rozuměl s každým

Předčasně zesnulý zpěvák Petr Muk je mnohými posluchači vnímán díky četným vystoupením v televizních estrádách (a jejich neustálým reprízám) jen jako představitel mainstreamového popu. Je to škoda, neboť Mukův repertoár byl mnohem širší a pěvecké polohy daleko pestřejší. Mimo jiné o tom svědčí retrospektivní album Spolu.

Během své více než dvacetileté hudební dráhy se Petr Muk setkal s řadou pěveckých osobností, ať už v muzikálech, ve studiu, na pódiu nebo před televizními kamerami, s nimiž si vystřihl duet. A právě výběr těchto duetů přináší deska Spolu s podtitulem Duety 1995-2013.

Chronologicky poskládané album se sice pohybuje převážně v popových vodách, ale nabízí poměrně barevnou skladbu písní. Od předělávek starších hitů přes experimenty ve studiu, muzikálové melodie, aktuální songy až k nastínění vývoje, kterým se chtěl Petr Muk v budoucnu ubírat, ale už ho bohužel nestihl dotáhnout.

Tenor pro duety stvořený

Zpěvákův tenor, který uměl být romanticky lyrický i dramatický, byl pro duety jako stvořený. Výborně si rozuměl s mužským i ženským vokálem, s podobně zaměřeným i syrovějším zpěvem, s popovým i drsnějším zabarvením hlasu. Dobře tak na albu ladí s vyloženě mainstreamovými zpěváky i rockovými bardy.

Ale od začátku. Na silné náladě je založen popově-elektronický duet se slovenskou zpěvačkou Nastiou. Jako v jediné skladbě zde Petr zpívá anglicky a jeho zpěv je v tomto jazyce stejně příjemný jako v češtině. Dráždivě působí spojení lyrického Mukova tenoru s vypjatějším, hrubším zpěvem Báry Basikové v písni O lidech.

Klenutá melodie a temperamentnější rytmus zdobí skladbu Dalas jim víc (s Lucií Bílou), kde Petr Muk poodhaluje technickou dokonalost svého zpěvu, který ale zároveň působí velice přirozeně a samozřejmě. I náročnější pasáže zpívá s obrovskou lehkostí, jakoby nic. V Příště tě zabiju (s Kamilem Střihavkou) je jeho vokál zase jiný, syrovější, vypjatější, dramatičtější, prostě muzikálový.

Dojemné setkání s Pacákem

Ke své romantické poloze se vrací v písni Jana Hammera ml. Znám jednu starou zahradu, v níž i Iveta Bartošová dokazuje, že kdysi uměla zpívat. Valčík (opět Lucie Bílá) představuje skvostný šanson ve valčíkovém rytmu, v baladě Bon soir mademoiselle Paris došlo k dojemnému setkání Muka s původním interpretem Janem A. Pacákem. Každý zpívá jinak, Petr uhlazeně, lyricky, Pacák jde spíše po pocitu, ale z jejich spojení vyzařuje velká síla.
Stejná síla jde z duetu s Karlem Černochem v Mukově skladbě Tančíš sama. Oba tenoři, ale každý úplně jiný. Z druhé poloviny alba patří k vrcholům Nelietajú (s Peterem Nagym), kde, ač v baladě, má Mukův zpěv silný rockový náboj. Dále úplně jiná, mnohem propracovanější a experimentálnější Lučeničova skladba Hádanky tiel, která snad jako jediná nestaví na výrazné, klenuté melodii.

Zpěv Petra Muka se neztratí ani vedle Božského Karla v písni Běž za svou láskou. Producent a spoluautor Luděk Fiala pak bonusově na úplný závěr desky přidal letošní remix písně Spolu, jedné z nejsilnějších na Petrově posledním albu V bludišti dnů. Na ní znovuvzkříšený zpěvák naznačoval, že se do budoucna chce vydat směrem k modernější, experimentálnější hudbě. Bohužel už nedostal prostor.

CD Spolu ukazuje dvě zásadní věci. Jednak, že Petr Muk byl velkým a do určité míry nedoceněným zpěvákem s naléhavým a barevným vokálním projevem. A pak také, že i v ranku popové muziky lze nalézt nádherné písničky. Z domácí tvorby k těm nejlepším patří Bon soir mademoiselle Paris, Tančíš sama nebo Lady Karneval, ze světové pak Valčík či O lidech.