Modré džíny neoslní

O mladé kapele z Prahy, která nese název Ray-Band, jsem nikdy neslyšel. Ono není ani moc divu, vznikla před pár lety a účinkuje na akcích, na kterých mě lze těžko očekávat. Když na svých stránkách píšou, že se účastnili mimo jiné narozeninového koncertu Davida Kollera v pražském klubu MeetFactory, nějaký extra dojem to na mě neudělalo. Ale je to spíš o úhlu pohledu, někoho, pohybujícího se převážně v českých rockových vodách, by to mohlo ohromit nebo aspoň zaujmout. Abych nezdržoval, kapela nezahálí, a nyní držím v ruce jejich debutové CD Blues Jeans, které spatřilo světlo světa na sklonku minulého roku.

Nebudu nic nalhávat ani sobě, ani kapele, pokud to bude číst. Tohle mě smrtelně nebavilo. Rock n‘ roll se musí umět podat a chytlavě napsat. U tohoto mám poněkud dojem, že se vaří ty nejprovařenější z riffů a upřímně - skoro žádný mě nedokázal nijak výrazně chytit. Deska tak nějak plyne, jedna průměrná rocková skladba vedle druhé, melodie nevytrhávají z letargie a tak je jediným momentem, kdy zbystřím, šikovná hra hlavní persony (mimo jiné také hlavní skladatel, textař i producent) Jonáše Ledeckého. Je slyšet,  že hru rockových mistrů má bravurně zvládnutou a dokáže zúročit jak klasické triky, tak i jemné melodické cítění. Celkový zvuk desky nemá nějaké výrazné vady, stydět se za ten zvuk nemusí. Zní pěkně oldschoolově a přirozeně, což je v současnosti především u českých kapel velký problém. Tady žádná přeprodukovanost nemá prostor, jde o poctivé hraní. To ale asi jediná věc, kterou dokážu pochválit. 

Strašně bojuju s tématy textů, provařené věci, který mi vždy lezly krkem, jsou tu někdy dotáhnuté ad absurdum. Při pasáži „Hamburgers and cola make me say/ I was born for the USA" nevím, jestli to nemám okamžitě vypnout, nebo se začít hurónsky smát. Nejsem žádný antiameričan, ale taková sdělení mi připadají více než nešťastná. Ovšem chápu, že smýšlení mé a většinového autora textu se nejspíš bude dost odlišovat, takže mu nehodlám jeho teze nijak brát. Já koneckonců nejspíš nejsem cílová skupina téhle bandy a tohoto životního stylu. Na druhou stranu, některé texty dokáží i trochu pobavit, trefa u mě nastala s textem Coffee.

Mám hrozně rád starej rock, ať už Led Zeppelin, nebo Aerosmith, ale jsou to kapely, které měly charisma ve své době, a jsou jednoduše nadčasové. To aby bylo jasné, že nejsem nepřítel klasického rocku, naopak. A právě proto možná nedokážu najít oblibu v desce, jejíž kompoziční stránka zní, jako nejzpráchnivělejší verze rockových fláků přelomu 60. a 70. let. Nechci klukům brát motivaci, předpokládám, že si z téhle recenze nebudou nic dělat. Třeba udělají za pár let druhou desku, která mě posadí na zadek a já si řeknu, že je v Čechách konečně zas klasická rocková kapela, která dokáže zvednout ze židle. Zatím se to neděje.

Pro určitou skupinu lidí, především mladé studenty, kteří ujíždějí na retro vlně, libují si v americké kultuře a nejraději by se viděli někde v San Francisu, by tahle kapela mohla být ideálná volba. Kdo má rád pohodovou rockovou muziku, a chce si užít další variaci na rock n roll, tahle kapela ho nemůže zklamat.  Mé volání po větší nápaditosti a spádu skladeb nejspíš smetou frází: „It’s only rock n roll!". A je to dobře, rockové kapely, především ty začínající, by si neměly brát slova kritiků až tak k srdci a pokračovat ve tvorbě toho, co je nejvíc baví a naplňuje.