Milan Urza naštěstí nezapomněl a natočil hodně silnou desku

Milan Urza napsal několik sbírek poezie, za Pukliny byl dokonce nominován na Ortenovu cenu. Zároveň je invenčním muzikantem, který skládá, píše texty, zpívá a hraje na kytaru v nepřehlédnutelné alternativní kapele První hoře a folkovém duu Kaspar Melichar. Obě tyto činnosti nyní propojil na autorském albu Málem bych zapomněl…, které potěší jak milovníky poezie, tak hudby.

Hudební fanoušci si vychutnají pestrou mozaiku silných písní, které se pohybují od folku přes country, blues až k jemnému rocku. Jsou vystavěny na nápaditých melodiích, jejichž kouzlo roste s každým opakovaným poslechem, nevtíravých refrénech, invenční práci s dynamikou a gradací a silné atmosféře. Dominují jim dvě kytary Milana Urzy a Jiřího Hese, které velice funkčně doplňují housle Milana Jakeše a saxofon Silvy Šírové.

Milovníci poezie zase ocení Milanovy verše plné nápaditých obrazů, metafor a symbolů. Často jsou melancholické, místy posmutnělé, dojemné, ale nechybí ani humor, nadhled a sebeironie. Vsází na srozumitelnost, i když určitě nejsou prosté. Lyrika převažuje nad epikou a autor se především ve vztahových textech zamýšlí nad tím, co je v životě důležité, kam se vydat, kde hledat.

Album otevírá posmutnělá Zrádná milá, v níž se střídají křehké, čistě folkové pasáže s energickými. K blues směřuje Dáma bez kamélie, silný příběh kněžky lásky z Paříže. Housle podmalovávají melancholické Testamenty, píseň plnou stesku i naděje. „Nikdo už nebude sám, dokud se budem pevně držet a nepustíme..." Romanticky vyznívá skladba Kdybys měl na vybranou, která se i s pomocí krásných houslí ubírá v rytmu country. „Že příliš snít a málo chtít se nevyplácí..."

Křehký folk o hledání lepšího světa („tam, kde se neodpouští, protože není co odpouštět") přináší melancholický Podzim a stín s krásnou, téměř dvouminutovou instrumentální (náladotvorný saxofon) pasáží, v níž je pořád co poslouchat. Poslední kántrymen je věrný svému názvu. Jemné povzdechnutí („whisky je drahá a čas se krátí"), ale hrdina to ještě nevzdává, takže skladba nakonec vyznívá pozitivně. Temperamentní folk s country propojuje Krátká píseň o lásce, posmutněle působí alternativnější Prokletá.

Úderná Hříšníkova zpověď představuje nejvtipnější, nejodlehčenější (a to nejen díky harmonice) skladbu alba. Zase si někdy budu muset poslechnout Vladimíra Vysockého, kterého písnička evokuje. Kontrast přináší jemná, lyrická, až dojemná Ukolébavka, oslavu života pak melancholický, ke country směřující Dům bez oken. Balada o Villonovi s krásnou foukací harmonikou je zobecněnou poklonou všem citlivým tulákům a hráčům, kteří vsadili na život poslední pětník.

V souvislosti s albem Málem bych zapomněl… se mluví hlavně o Milanových textech, ale bylo by nespravedlivé zapomínat na opravdu nápaditou a pestrou hudbu a invenční instrumentální výkony všech zúčastněných. A velice autenticky a přesvědčivě působí i zpěv Milana Urzy. Díky dokonalé symbióze všech složek je poslech této nahrávku vskutku silným zážitkem.