Michal Strnad překračuje atmosférický indie pop s bravurou sobě vlastní

Možná, že jste se na přelomu roku ťukli na nový videoklip Michala Strnada k akustické verzi písně Hledej mě dál. Laskavý tón Michalova hlasu, na pozadí brnkavé kytarové tóny, ale k tomu sugestivní vizuál, který bodá i niterně teskní. Nakonec ale spíše pohladí a je tu moc příjemný dojem z celé písničky, která se jaksi usadí v paměti a v uších, že se k ní chcete vracet. A takový je i nefalšovaný pocit z první autorovy dlouhohrající desky, která sic vyšla již před více než 2 lety, ale díky svému rozmanitému obsahu se rozhodně sluší u ní trochu pozastavit. 

Je totiž nevyzpytatelná. A nepředvídatelná! Nejdříve spousta nečekané elektroniky, která se zprvu automatizovaně, ale zvědavě rozvíjí v otevíráku Další, což je i titul celé první desky. Slovo „další" zní tak, že se nedá přeslechnout, ale zaujmou i sborové hlasy, které mi evokují starý dobrý new age poloviny 80. let a la Mike Oldfield. A najednou skok do beaty podpořené klipové kytarovky Požáry, ve které se bije zdánlivě smutný Michalův hlas s mocnými synťáky, a i když se na chvilinku tempo zastaví, stejně musí zase „uhánět" dál. Tahle píseň musí být s živými perkusemi tutovka pro koncertní vystoupení! 

 V písni Hiding our Love, která překvapí nejen umně zakomponovanou Bárou Polákovou v duetu nebo svým nenuceným anglofonním pojetím, rozvine akustický kytarový začátek do nesmírně vzletných aranží, které téměř uzmou vlastní křehkou romantiku v textu. Ale píseň nabere takovou atmosféru, že jen opojně poslouchám. Krásně poetická skladba najednou skončí a já volám ještě, ještě! Nejen kvůli klipu, ale i jeho zvukové atmosféře si tento film musím zpětně dohledat! 

První deska ambiciózního hudebníka překvapuje s každým tónem. A to už jsem trestuhodně přeskočil první oceňovaný singl Černá voda, který jako první rozvířil hudební éter už před 2 lety, a to nejen díky co-vidovým souvislostem, ale i pro účast Lenky Dusilové. Druhý špičkový duet desky možná nedosahuje líbivosti rádiovek typu Divoká, ve které se souputníci David Stypka a Kateřina Marie Tichá mohli s Michalem nezávisle poměřit kdysi v éteru, ale má zajímavě syrovou atmosféru - sugestivní lyrics Tomáš Tajchnera nelze rovněž přeslechnout! - a podmanivé snové tóny, které nejde přeslechnout. Ano, celé album je především o atmosféře. V každé skladbě totiž Michal dokáže vybudovat osobitý hudební tvar, nezaměnitelnou snovou náladu, s níž dokáže po svém vtáhnout dovnitř, a sice nejen zvukovou kombinací všech nástrojů, ale i příjemně citlivým, ale jednoznačným hlasem. V Mé nebe hoří je v základu neuvěřitelně jasný a čitelný, ale dokáže vyšponovat vokál do výšek, aby mohl plout nad mraky všeho živého. Užívá si prostě každou píseň s neochvějnou uvěřitelností. 

V další řadě je třeba nesmírně vyzdvihnout produkční práci a mastering Petra Zatloukala – v tak komplexní, ale zároveň svým způsobem jemné indie popové hudbě je docílení vyvážení zvukových ploch skutečně mistrovským činem. Dramaturgie songů je impresivní! Nejdříve mi přechody z elektronických pasáží do čisté kytary poměrně vadily, ale když si album poslechnete několikrát, odkryjete vnitřní přitažlivost, která spoutá posluchače svou autenticitou. Připadá mi svými emocemi tak upřímný jako již zmiňovaná Kateřina Marie Tichá. Díky originální zvukomalebnosti, kterou je ale třeba dlouze trávit, každého songu z 10 písňového kompletu si však posluchač užije hudebně atmosférickou cestu, které se nebude chtít pustit. Práce s beaty soundového mistra Jana Melichara je neuvěřitelná! Třeba ve vokálně progresivní Hranice tenký neopustí celý song originální soundbeat, který jako by spoutával celou atmosféru do nepropustného klubka, které však nakonec rozpletou až doprovodné vokály. Ve středním tempu šlapavá Sedm zase udiví dalším pestrým elektronickým obalem, nicméně díky chytlavému kytarovému dotvrzení je v závěru nakonec skoro až melodicky rockové. Možná že to zní nepůvodně, ale řada zvukových pasáží na tomto albu se velmi těžko slovně popisuje. Originálně zkomponovanou muziku někdy naše výrazivo nemůže plně postihnout, proto doporučuji raději poslouchat a poslouchat! A nést se na paletě zvuků, které přesahují široce popové hranice.

K celkovému působivému obrazu dopomohly Michalovi texty, které jsou téměř všechny z pera již zmiňovaného autora Tomáše Tajchnera. Jsou nejen poetické, melancholické a společně s ambientními plochami vytvářejí třeba v aktuálním klipu k Hranice tenký kouzelné okamžiky upřímné kontemplace. U téhle písně lze vskutku maximálně vypnout a nechat se s přírodními obrazy unášet do jiného světa, kde bychom mohli jako lidé možná najít více vnitřního štěstí.

Precizně vystavěná dramaturgie nahrávky vrcholí písní Sám se svým stínem, která se nejdříve tváří vyklidněně, ale má díky sugestivnímu textu jasný filozofický podtext. A aniž by možná Michal chtěl, šoupl devátý song – výmluvně nazvaný The Last Song, i když vlastním pořadím není! - do jazzového aranžmá, a ještě pěje opět anglicky! Ale zcela jinak než v Hiding our Love. Silně připomíná legendární neosoulovou hvězdu Sade, možná však jen některými úvodními tóny, protože druhá část je bluesrocková jízda, kterou byste chtěli prožít v pořádném půlnočním klubu s milovanou polovičkou. 

Že by na závěr nějaký spirituální „otčenáš"? Ano! Ale ne tak, jak by si člověk myslel. Čistý pianový kousek Otčenáš trhá u srdce, ale se svou realistickou lyrikou rozesmutní osamělé duše, které řeší současné vztahové problémy. Michalovi ale i tohle uvěříte. Jeho čistý hlas v závěru příjemně hladí, a i trochu experimentuje se slovy, ale já mu to baštím. Kdybych si k němu sedl někde do klubu, chtěl bych slyšet další várku písní o lásce a snovém světě, který se prolíná s naší realitou v roztodivných, často smutných, ale pronikavě uvěřitelných obrazech. 

Opojně atmosférický a zároveň procítěně upřímný je Michal Strnad na své první desce, která se v budoucnu stane vyhledávaným kultovním albem tuzemského pop(rock)u bez hranic!