Marillion spojují ztracenou živelnost s atmosférickou současností

Přiznám se bez mučení, že jsem po odchodu charismatického zpěváka Fishe sledoval Marillion už jen na půl plynu, protože Steve Hoghart občas za mikrofonem pěkně nudil a chyběla mu předchozí Fishova živočišnost. Po poslechu alba F.E.A.R. jsem však musel svůj názor změnit.

Dílem za to mohou nejspíš Hoghartovy naštvané texty pranýřující současnou dobu, především ale hudba, která dává v některých momentech vzpomenout na zlatou éru této britské progresivní party. Výsledná alchymie je totiž o temném poselství přetaveném do tří rozmáchlých pětiskladbových suit, oddělených od sebe dvěma krátkými písněmi, jež vypovídají o stavu našeho světa. Spolu s nimi se zároveň probouzejí i Hoghartovy emoce, který se tu konečně mění z hodného chlapce v rockového barda. Nastavuje nám nasupeně zrcadlo, v jehož odrazu momentálně žijeme. Naléhá, abychom se už probudili.  



A co teprve hudební kulisa. To je přímo poetická báseň podbarvená Kellyho rozmáchlými klávesovými plochami, pod nimiž se co chvíli podepisuje citlivými kytarovými sóly Steve Rothery. S melancholií těchto dvou pak rezonuje i rytmika Trewavase a Mosleyho, která jen vyvažuje celé hudební dílo. Marillion, zdá se, využili na albu osvědčené postupy z obou etap vlastního hudebního vývoje. Dokázali spojit ztracenou živelnost s atmosférickou současností a vydat nadprůměrné album, které jen tak nezevšední.
Autor: Roman Zahrádka