Kdo jiný než Parta vynikajících lidí by měl vědět, co Je krásný?

Label Divnosti příliš nahrávek nevydává. Když už k tomu dojde (něco něco, Kvietah, Neřvi mi do ucha...), vždy se jedná o originální, autentická, do posledního detailu dotažená, písničková, ale mainstreamu se vzpírající alba. Přesně to splňuje i Je krásný, druhá deska pražské šestičlenné kapely Parta vynikajících lidí. 

Nahrávka obsahuje deset písní. Velice pestrých a založených na silné atmosféře. Díky ní a výraznému a proměnlivému zpěvu frontmana Zdeňka Lichnovského působí velice naléhavě, uhrančivě a magicky, což jsou poznávací znamení skupiny. Žánrově převažuje lehký, vzdušný, melodický pop s přesahy do rocku, folku, techna a s tím spojeným velkým zastoupením elektroniky. Kapela nápaditě pracuje s dynamikou a gradací, takže většina skladeb začíná jemně, křehce, melancholicky a postupně nabírá na síle a rozkvétá ve velice barevné písničky.

Ve výsledném zvuku se výrazně otiskla práce producentů, dvou velice vyhraněných osobností tuzemské hudby. Tomáš Havlen dodal syrovost své mateřské post-hudby, Tomáš Tkáč hravost a vzdušnost své kapely něco něco. S vyzněním hudby věrohodně souzní také poetické, pocitové texty. Jednoznačně převažují vztahové, ke světu, okolí i své identitě. Pomocí osobních pocitů zachycují hledání a věčné přehodnocování svého místa, smyslu, přijetí sebe sama a často se zabývají smyslem a významem změny v lidském životě. Ne všemu v nich musí posluchač rozumět, ale přesto ho jejich poetika zasáhne. 

Příkladem nápaditě a pozvolně rozkvétající písně je hned úvodní newsletter. Pomocí kytary, elektroniky a naléhavého zpěvu Zdeňka Lichnovského (podporovaného vícehlasy) buduje křehkou, magickou atmosféru. Pomalu se přidávají bicí a další nástroje, zesiluje rytmus, dynamika a píseň nenásilně graduje k melodickému rocku. Křehký, melancholický folkový začátek otevírá také křižíkovu fontánu, v níž se jemné sloky střídají s živějším refrénem. Velice pestrá, tempo i náladu měnící skladba o nikdy nekončící cestě ke štěstí. 

Metaverzum pro změnu zahajují syntezátory a společně s dalšími nástroji vytvářejí silně melodickou, energickou písničku s posmutnělým textem. Skvěle vygradovaná je také melancholická, naléhavá, propracovaná píseň dalších 30 dnů o tom, jak důležité (a těžké) je neztrácet víru. Temperamentněji vyznívají vodřený kolena, v nichž se střídají roztančené pasáže s experimentálnějšími. Písnička se opět dotýká ambivalentních pocitů („Cestou 124kou hraje mi novej Kanye, je skvělej a votravnej jak všechno teď"). 

Důrazný taneční rytmus provází otevřenou, temperamentní, skvěle šlapající skladbu slyšim, kde i Zdeněk zpívá přímočaře. V polovině se však song zlomí, téměř zastaví, zvláční, zjemní a po vyhrocenějším úseku se opět vrátí do diskotékových beatů. Co všechno lze během jedné písničky stihnout, aniž by ztratila na věrohodnosti a autentičnosti? Naléhavě působí rozmáchnutá, velice melodická skladba cosi, syntezátory navozují silnou náladu vzdušně popové, lehké písničky nikam. Na zvuku klavíru je vystavěná jemná, křehká skladba dám si na chvilku pokoj o snaze vyrovnat se se světem a hlavně sám se sebou. „K čemu takový sebelásky a dokonalý sebereflexe, když se bojím odejít z bytu." 

O závěr alba se postará přímočará, vstřícná poprocková píseň rozloučení. Taková smířlivá obhajoba. Sice „nikdy není ten správnej čas ty věci v sobě rozjebat," ale "všechno má svůj smysl". A písnička končí stejnými slovy, jako celá deska začíná. „Je krásný". Takže JE.

Stejným zážitkem jako poslech desky je návštěva koncertu. Nedávno jsem Partu vynikajících lidí viděl ve Vlčkovicích a sledovat, jak Zdeněk Lichnovský emotivně prožívá své písničky, je úchvatné. A je skvělé, že nadšení a zápal kapely se podařilo přenést i na LP desku.