Kam se poděla ta Dido?

Anglická zpěvačka Florian Cloud de Bounevialle Armstrong alias Dido si dává s každou deskou hodně na čas. Po vynikajícím debutu No Angel z roku 1999, který přinesl hity Here With Me, Hunter nebo Thank You, ze kterého se pak stal hit ještě jednou s pomocí Eminema ve Stan, se například na další album čekalo čtyři roky.

A byla to opět bomba. Deska Life For Rent si opět velice získala fanoušky a nabrala i plno nových. Hity White Flag anebo titulní Life For Rent byly slyšet opravdu všude v rádiích a hudebních televizích. Poté ale přišel ústup ze slávy. Třetí deska Save Trip Home přišla po dalších pěti letech, a už nepřinesla tolik úspěchů a nejspíš podobně na tom bude i novinka Girl Who Got Away, která vychází také pět let po svém předchůdci.

Dido během pauzy mezi alby vydala dvě sladby, Everything to Lose a If I Rise. Obě ale byly propadákem a tak Dido spolu se svým týmem ubrala ze zvoleného směru a nakonec elektronickou revoluci ve své hudbě uplně nehledala. Prvním singlem je ale skladba Let Us Move On s hostujícím Kendrickem Lamarem. Tady se objevují menší prvky elektroniky a také rap hosta. Že by pokus o další Stan? Skladba má parametry dnes klasických rádiových popových ‚trháků‘. Opakující se jednoduchý refrén, doplněný rapujícím hostem. Skladba ale nepůsobí nijak zle, je to sice model převzatý už po tisicí, ale dají se tu jakž takž přimhouřit oči.

Druhým singlem je jednoduchá popovka, která album také otvírá, No Freedom. Tady je slyšet jakýsi návrat k té původní tvorbě Dido, nebo spíše k její druhé studiovce. Jemný melodický refrén s netěžkým textem "No Love Without Freedom / No Freedom Without Love" je navíc lehký na zapamatování a broukat v hlavě se dá docela dlouho. Jasná volba pro singl.

Zbytek alba je na tom podobně. Titulní skladba je nesmyslně naaranžovaná a i kvůli tomu je docela nudná a album brzdí. Podobně je na tom i Blackbird, která je jí velmi podobná, avšak trochu výraznější refrén skladbě dává lepší podobu. Poté přijde nejlepší věc na albu Sitting on the Roof of the World, která pojednává o návratu z božských výšin. Také tak skladba zní. Melancholie jí krásně proplouvá a nálehavý zpěv Dido s folkovým doprovodem ji výborně dolaďuje.

Elektronický podkreslené End of Night a Sex Tonight navodí taneční atmosféru. Elektronické prvky ale nepřesvědčují a zůstává tak pouze přijemný hlas zpěvačky. Happy New Year a Loveless Hearts jsou zase klasické popové skladby od Dido, obě jsou však zahaleny do přílišného smutku, což je zase poněkud přehnané. Melancholicky album po těhle dvou kusech také končí. Nejtemnější je závěrečná Day Before We Went to War. Tam se zpěvaččin nálehvý zpěv dostává až do smuteční polohy.

Dido natočila vcelku jednoduchou desku. Většině skladeb vévodí jednoduché až bezduché refrény s třemi až pěti slovy. Polovina skladeb se jakoby vrací k prvním dvou deskám, které obsahovaly jemnou elektroniku, žádná elektronická revoluce tu ale naštěstí není. Dido se sice snaží držet svůj styl, to na tomhle albu ale bohužel nestačí. Najde se opravdu jen málo písní, které si za pár let zapamatujete jako slavné hity z přelomu tisíciletí. Deska je průměrná, stará Dido se někam ztratila a musíme doufat, že ji ještě někdy někdo najde.