John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone

Kytarista, který se stal dobře známým svým angažmá u Red Hot Chili Peppers měl docela pohnutý život. Neunesl úspěch, který se dostavil po vydání desky Blood Sugar Sex Magik, a upadl do těžké drogové závislosti. Z té se postupně vysekal a jeho návrat do řad světoznámé kapely přinesl v roce 1999 megaúspěch v podobě desky Californication. Od té doby nahrál s „Papričkami" další dvě veleúspěšná alba, a v roce 2008 se s kolegy opět rozloučil. Mezitím stihl získat obrovský věhlas jako muzikant a začal se věnovat celou svou duší muzice. Důkazem tomu může být sedm sólových desek od roku 2004, k tomu účast v projektech a hostování na deskách takových velikánů, jakými jsou The Mars Volta a jiní.

John se také během let zaměřil na meditace, alternativní styl života a také se zřekl tělesných radovánek. A v poslední době se taky zřekl klasické kytarové muziky. Že to myslí smrtelně vážně, to dokazuje i svou aktuální sólovkou. Na jeho starších deskách se daly tu a tam zaslechnout vlivy elektroniky, ale vždy byly spíše doplněním kytary, či se staly mezihrami. Ale už na A Sphere in the Heart of Silence, na které spolupracoval se současným kytaristou svých bývalých zaměstnavatelů, Joshem Klinghofferem, byla slyšet jeho vzrůstající obliba v těchto vodách. Na nové desce se kytara sice vyskytuje, ale ve velmi potlačené míře.

Dle info na oficiálních kytaristových stránkách, je toto „album" výsledkem toho, jak se postupně učil a učí programovat různé nástroje. No, programovat je asi dokáže, ale vzniká z toho neposlouchatelný paskvil, kde se není čeho chytat. Tohle opravdu není muzika, které jsem dokázal porozumět, a skutečně jsem nepředpokládal, že Frusciante předloží něco takového. Nejsem velký fanda techna, housu a podobných věcí. Občas mě některé věci osloví, ale ne natolik, abych se pídil po tom, co to je zač nebo to začal ve volném čase poslouchat nějak víc. Můžu se tedy pokus vypíchnout ty skladby, které se u mě dostaly na mez poslouchatelnosti.

Intro/Sabam sice zní zvláštně, přes občasnou disharmonii jsem si ale říkal, že jde prostě jen o zvláštní úvod. Pak ale přijde další věc  Hear Say, a elektronika pokračuje nadále. Žádná chytlavá melodie, zvláštní změny temp a motivů a dohromady mi to jednoduše nedává smysl. V padání do nesmyslnosti pokračuje i následující Bike a já už se modlím za nějakou poslouchatelnou skladbu. Vážně neodsuzuju ani elektroniku, ani experimenty, ale mám takový dojem, že v tomhle případě to John Frusciante těžce přepískl. První takřka popovou poslouchatelnou skladbu představuje Ratiug, kde mě pro změnu ruší rapovaný vstup. Další Guitar (přečtěte si název předchozí skladby pozpátku) je nejkratší na albu, ale jedná se asi o nejlepší kus, který se tu dá najít. Má atmosféru, dobře naprogramované bicí a vkusně nasázené motivy. Nejvíc mě nadchl začátek synthpopové Mistakes, jelikož pro staré synthpopové a new wave mám z nějakého důvodu slabost. Konečně poslouchatelná melodie, kytarové party. A pak do toho vrazí zas ty šílené bicí party a celé se to opět zvrhne do prapodivného mišmaše. Škoda. Konečně přichází Uprane, nalehává elektro skladba s dobrým zpěvem. Nebýt pokaženého konce. Nechápu, že to musí vždycky zabít nějakým šíleným výlevem na bicím automatu i u té nejhezčí skladby na albu - které se jinak skoro nedá poslouchat.

Je mi líto. Já dokážu ocenit, když se hudebník posouvá a tím posouvá i své hranice. Ale čeho je moc, toho je příliš. Frusciante se nechal omámit mašinkami a ze svých pokusů splácal pejskokočičí dort, který mi opravdu silně nešmakuje. Doufám, že nemá dojem, bůhvíjaké umění nestvořil. Protože jinak by ho měl někdo přesvědčit o kardinálním omylu. Obdivuju lidi, kteří jsou ochotni si to poslechnout víc, jak třikrát. A nechápu ty, kteří si to koupí. Jedna z nejhorších desek, co jsem měl tu čest slyšet od začátku do konce. Už nikdy více. A obal je vrcholem nevkusnosti.