Fruscianteho geniální nebeský opus

O vánočních svátcích jsem se dostal po letech do kontaktu s vinylem The Empyrean od Johna Fruscianteho. K desce, která nyní nevzbuzuje příliš zájmů. Zkusím ho tedy alespoň trochu oprášit recenzí.

John Frusciante je světoznámým hudebník, největší slávu si samozřejmě odbyl s Red Hot Chili Peppers, ale jeho sólová tvorba také rozhodně stojí za poslech. Od doby, kdy je očištěn od drogové závislosti, jsou také zajímavé jeho texty, i když ne vždy naprosto srozumitelné pro nás všechny.

Poté, co John podruhé opustil Red Hot Chili Peppers, začal pracovat na svém desátém studiovém albu. To se na svět dostalo v lednu 2009. Frusciante na něm dělal 16 měsíců a práce stála za to. Z jeho alb je Empyrean rozhodně nejpropracovanější po všech stránkách, navíc v sobě skrývá i koncept. Vše o albu a jeho myšlence lze najít na jeho oficiálkách, v podrobně popsaném blogu. Na albu nechybí ani Josh Klinghoffer, který s ním spolupracoval na většině alb, a také ho nahradil u RHCP.

Nebeská pouť začíná devítiminutovou skladbou Before The Beginning, která je celá instrumentální, je to vlastně dlouhé kytarové sólo, které plyne stále dál a stává se čím dál více zábavnějším. Ani v polovině nepřestává bavit, a stále více v ní objevíte krásy Johnova umění. Poté přijde nejsmutnější věc alba. Song to the Siren od Tima Buckleyho si v minulosti zazpívalo hned několik hvězdných interpretů od Shinead O’Connor po Bryana Ferryho. John Frusciante je dalším, kdo se pokusil o svou verzi tohoto songu, a ta patří rozhodně k těm nejlepším. Naléhavá, emociální a posmutnělá atmosféra, ve které se skladba odehrává, vás musí posadit na židli. Navíc Buckleyho text patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v hudebním světě sepsáno.



Dále pokračuje Unreachable, ve které možná sem tam uslyšíte Stadium Arcadium, ale jinak tempo skladby udává elektrické piano, do toho pulsující bubny a chytlavý refrén, který nakonec vyvrcholí stupňujícím se sólem. Poté je na řadě opus God, v úvodu s truchlivým pianem a temným zpěvem se postupně rozrůstá, až vygraduje ve smršť a vrátí se zpět k začátku. Rozhodně kompozičně nejzajímavějším kouskem alba je Dark/Light. Skladba začíná baladicky s truchlivějícím Frusicanteho zpěvem, postupně se rozvíjí a nakonec vygraduje ve sborové zpěvy, které se ponesou až do konce skladby.

Heaven a Enough of Me trochu připomenou i minulou tvorbu, ale svou atmosférou přesně zapadají do konceptu alba. Následující Central je propletená neuvěřitelnými změnami nálad. Je velmi naléhavá a psychedelický projev Fruscianteho tomu ještě dodá správnou sílu. One More of Me zase nabízí smyčcové aranže, což je rozhodně další inovací v celé tvorbě. Album zakončuje After the Ending, balada, která se postupně vyjasňuje, až se úplně rozplyne se závěrečným veršem "Although death is transforming, There is nothing after the ending".



Frusciante spojil jakýsi folkrock s psychedelií a stal se z toho velký příběh, který vůbec nepřipomíná jeho dosavadní tvorbu, ale zase ukazuje další stránku jeho osobitého umění. Vzniklo tak experimentální album The Empyrean, které sice nenabízí žádné rádiové hity, ale poctivou hudbu, kterou musíte velmi dobře vnímat, a jak to napsal sám Frusciante, nejlépe v temném pokoji, na hlavě se sluchátky a se zavřenýma očima.