Jananas křičí do světa: To samo!

Schválně, kdy jste se naposledy zasmáli u nějaké české písničky? Ale fakt pořádně, nahlas... Já při poslechu Sovy, písně kapely Jananas z jejich nového alba To samo. Tahle sarkastická skladba vás opravdu dostane a to ani nemusíte být kdovíjakými znalci básnické tvorby Antonína Sovy. Ale v pořadí čtvrtá (počítáme-li i dvě dema) nahrávka holešovické čtveřice vás zaujme i díky dalším přednostem.     

Jistě, veselé i posmutnělé texty plné hravosti, lehkosti, nadhledu a originálních obratů, které jsou srozumitelné, ale ne doslovné, zabodují jako první, bylo by ovšem nespravedlivé zapomínat na hodně pestrou, nápaditou, promyšlenou hudbu. Ta se od jemného folku pohybuje přes melodický pop, lehký jazz, vtipnou klasiku až k místy hodně energickému rocku. Často se v rámci jedné skladby mění rytmus, nálada, tempo, melodie, takže je díky této barevnosti pořád co poslouchat a objevovat.     



Pochvalu zaslouží i čtveřice muzikantů, kteří nejen dokonale ovládají své nástroje, ale navíc do hudby zapojují srdce. Společné hraní je vyloženě baví, což je patrné na první poslech, a pozitivní energie celé nahrávky se rychle přenáší na posluchače. Ozdobou pak je přirozený a ve všech polohách přesvědčivý zpěv Jany Infeldové. Je stejně věrohodná v jemných, posmutnělých pasážích i sarkastických či ironických polohách.    

Šťastnou ruku měla kapela i při výběru hostů, kterých je na albu celkem patnáct, a to včetně velkých jmen jako Viliam Béreš, Matěj Belko, Rasťo Uhrík nebo Peter Binder. Výrazně se tak rozšířily možnosti aranžmá jednotlivých písní, čehož Jananas náležitě využívá. Hosté a jejich nástroje však zasahují do skladeb uvážlivě a naprosto funkčně, tedy pouze v místech, kde to písničce pomůže a posune ji dál.     

A o čem jednotlivé písně jsou? Energické ohlédnutí za kariérou kapely a zhodnocení její současné pozice přináší ironická skladba The best of Jananas, o zbavování odpovědnosti, alibismu a hledání viníků vypovídá song To samo. Folkově jemnější, vážnější PoÚtStČtPáSoNe se zabývá životními stereotypy, živější, rytmicky pestrá Barová židle zase prázdnotou a ztrácením.    



Různé podoby smutku zachycuje s nadhledem, lehkostí a černým humorem melodický hit Jana Smutná s úchvatným hobojem a klarinetem. Já nejsem naštvaná představuje hudební i textový vtípek s naprosto věrohodnou atmosférou, na níž je vystavěna (pro větší věrohodnost nechybí ani Bennewitzovo kvarteto) i výše zmíněná píseň Sova. Jemnější, melancholická Malorážka s opět úžasným hobojem vypráví o strachu v různých podobách a nečitelnosti dnešního světa.     

Kavárnám před sportovišti dává Jana přednost v jazzem ovlivněné skladbě Válka sportu, nemožnost návratů do minulosti zachycují jemné Pády. Neschopnost rozhodnout se řeší Želé, nelehký život v dnešním složitém světě pak alternativnější Součástky. Závěrečná melodická lahůdka Konec světa pak s vtipem a sebeironií poukazuje na to, jak důležité je umět se včas rozloučit. S muzikou Jananas se však loučí těžko, naštěstí si pohodové a příjemné album To samo můžete pouštět pořád dokola.