Jak dokáže špatné ozvučení ovlivnit dojem z koncertu

Nejdříve bych se měl omluvit všem zvukařům a pořadatelům snažícím se vytvořit co nejlepší atmosféru a normálně bych se věnoval čistě koncertu. Bohužel v některých případech jsou věci, které ovlivní koncert tak moc, že si zaslouží vlastní headline ač jsou samy o sobě dost negativní. To byl i dnešní případ.

Koncert Knosis, Void of Vision, Make Them Suffer a Stray from the Path proběhl ve Futuru Music baru. Když jsem tam po otevření vstupoval a viděl klenbu a celý vnitřek klubu, říkal jsem si, že akustika bude skvělá. A to i přesto, že mě viditelně starší reproduktory lehce znervózňovaly. Ale po mé zkušenosti z Annisokay, kde i přes starší reproduktory byl zvuk skvělý, nervozita byla poměrně na nízké úrovni.

Celá show odstartovali Japonci z Tokia jménem Knosis. Bohužel už u nich bylo vidět, že je něco se zvukem špatně. Snažili se, to se jim nedá upřít, komunikovali s diváky, ale bohužel ve chvíli, co jediná věc, kterou slyšíte, jsou bubny resp. činely, někde v pozadí basy, kytara a vokály jsou až úplný podtón, tak celá snaha přichází vniveč. Znáte ten pocit, když sice se všichni kvůli něčemu snaží, ale ve chvíli, co jeden prvek chybí, tak v té věci nenastane rovnováha, ale nekontrolovaný nežádoucí chaos? To se bohužel stalo. Proto osobně v tomto případě jsem si užil nejvíce písně, kde hudba paradoxně primárně figuruje pouze v pozadí jako například u písně 忌鬼 [IMIONI].

Po Knosis nadešel čas pro Void of Vision. Co k nim mimo výše zmíněných problémů, které se opakovaly? To, že na crowd dokázali přenést (pasivně) agresivní a depresivní náladu, kterou dlouhodobě vdychují svým písním. A crowdu se to podle aktivity líbilo. Přesto i zvukově došlo k progresivnímu zlepšení, takže například u písně Dominatrix už začínalo být slyšet, co být mělo.

A následně došlo k delší pauze, spojené s nástupem pořadatelské a zvukařské čety. A já jim za to výsostně děkuji, jelikož rozdíl mezi Void of Vision a Make Them Suffer byl výsostný. Stále se zvuková stránka nedala považovat za dokonalou, to vůbec, ale zlepšení bylo jasné. Možná k tomu přispěla větší harmoničnost písní? Možná také velmi dobrý výkon vokalistky Alex Reade, kterým skvěle doplnila nečisté vokály Seana Harmanise. Tak či tak byl koncert konečně v kolejích, ve kterých všichni chtěli, aby se nacházel. Mimo všechno ještě musím zmínit basistu Jayu Jefferyho. Gesta připomínající Maory při výkonu tance haka skvěle podtrhnula celou atmosféru.

Než se dostanu k tomu podstatnému, čímž jsou Stray from the Path, tak bych nejdřív v meziřečí zmínil, jak probíhal vývoj mých myšlenek k nápadům pro hlavní koncept tohoto reportu. Osobně zastávám názor, že správně psaný report má vyvolávat emoce a zprostředkovávat je lidem, kteří ho čtou. A ve chvíli, kdy má být hlavní položkou určitého koncertu skupina zabývající se politickými tématy, tak je vhodné ji zasadit do kontextu. Tomu jsem se taky měl původně v plánu věnovat. Ale bohužel mé osobní emoce se odchýlily úplně jiným směrem a původní koncept se tedy stal méně validním a je správné tedy pouze odkázat na pozvánku s krátkým rozborem.

Hledat chyby na výkonu Stray from the Path příliš nejde. Díky snaze zvukařů během pauz bylo vyvážení jednotlivých součástí koncertu konečně na decentní úrovni, Drew York byl slušně slyšet nejen při celkem častých promluvách, ale i při samotném zpěvu. Výběr písní v setlistu byl zhruba takový, jaký bychom od skupiny formátu Stray očekávali – kombinace populárních skladeb jako Guillotine, i těch méně známých, roztáčení mosh pitů, podpora crowd surfingu, zanesení politických témat a správná dávka agresivity podpořená brilantními bubny Craiga Reynoldse.

Zkrátka vše, co ke Stray patří a má patřit. Ale přes to všechno povedené na konci, ve mně ta pachuť (především) z nepovedeného začátku zůstává.

Text - Michal Kocour

Foto - Klaudia Ligačová