I z kytarového dřevorubce se může stát poeta

Tak na tuhle desku jsem se těšil dlouhých dvacet let. Kdo totiž prolistoval první "Knihu stínů", tak zjistil, že se i z kytarového dřevorubce může stát poeta, který umí napsat působivé balady, jež jsou úplně jiný kafe, než jaké vaří Zakkův dřívější chlebodárce Ozzy Osbourne nebo jeho vlastní smečka Black Label Society. Namísto nabroušených těžkotonážních riffů byla Wyldeova první sólovka plná lyriky a něžných melodií, které zalézaly až pod kůži.



Za tu dobu vyzrál ale Zakk Wylde v opravdového chlapa, který si už může dovolit bilancovat. A přesně tohle je cítit z druhé "Knihy stínů", která už není tou bezstarostnou mladickou jízdou, nýbrž zpovědí vyzrálého muže, který vytáhl z temné studnice na povrch všechny své bolesti a zklamání, jimiž si v životě prošel. A nutno dodat, že je to voda průzračně čistá stejně jako Zakkova hra na kytaru, kterou na novém albu předvádí. Nenajdete tady žádné dlouhé kytarové výlety, ani zběsilé prstoklady, kterými se proslavil. Spíše melancholickou náladu plnou osobního nadhledu, opírající se o bluesové základy, po nichž jako voda na horské bystřině lehce plyne akustická kytara, smyčce, varhany nebo piano doprovázející Zakkův něžný chraplák.

Jen pozor, pětasedmdesát minut soustředěného poslechu dá člověku pořádně zabrat. Nakonec ale zjistí, že pokud chce zalézt někam do temného kouta a odpočinout si od zběsilého životního tempa, je "Kniha stínů" dostatečně dlouhá k tomu, aby dokázala zklidnit jeho neklidnou mysl.
Autor textu: Roman Zahrádka