„Hlavní v naší tvorbě je chameleónství,“ nechává se slyšet vokální soubor Skety

Je jich šest a ke své tvorbě nepotřebují instrumentální doprovod. Plně si totiž vystačí se svými hlasy. Říkají si Skety a slaví jeden úspěch za druhým. Začalo to v roce 2014 1. místem v jazzové kategorii na mezinárodním a cappellovém festivalu v Grazu. O dva roky později získalo jejich debutové album Skety čtyři nominace na světových cenách CARA (Contemporary A Cappella Recording Awards). Nyní přichází s další deskou Týdytý, kterou oficiálně představí na koncertním křtu 4. dubna v pražské La Fabrice. Před přípravami slavnostního večera jsme Skety požádali o rozhovor. A sextet nám toho o sobě prozradil mnoho…

HK: Jak jste se dostali k jazzu?

Alice Bauer: „My jsme doma poslouchali jazz. Inspirací je mi určitě můj otec a v jistém ohledu i Ivan Mládek. Nedávno jsem se s ním setkala a vyprávěl mi, že jazz dřív znamenal vyvázání se z komunistického sevření. I pro mě jazz znamená vnitřní svobodu. Jinak ale musím říct, že jsme si z podtitulu kapely slovo jazz vyndali, abychom nebyli tolik limitovaní, že musíme dostát určitému žánru."

Štěpán Janoušek: „Naše nová deska toho s jazzem moc společného nemá."

Veronika Vítová: „Když budu mluvit za sebe, tak já jsem se k jazzu dostala interpretačně. Chtěla jsem zpívat, ale pořád jsem moc nevěděla co. Pak jsem objevila jazzovou školu a věděla jsem, že to je ono. V té době jsem začala jazz i hodně poslouchat a pohltil mě. Nadchla mě Dianna Reeves, kterou miluji stále, ale až teď postupně se dostávám ke starším interpretům. Jazz si mě získal i z důvodu, že mě baví zpívat těžké věci, harmonicky bohaté a zajímavé. Mám ráda takové výzvy. V jazzu je pro mě, na rozdíl od klasiky, důležitá improvizační část."

ŠJ: „Já jsem přesvědčený, že v našem případě není vůbec důležité mluvit o žánru."

HK: Posluchači, si ale většinou každého potřebují někam zařadit…

AB: „Můžeme říct, že a cappella je žánr sám o sobě."

Michal Strnad: „Ve světě je rozhodně za žánr považován. Je to to, co děláme. Je pravda, že naše debutová deska byla více jazzová, bylo tam několik jazzových standardů, ale už se tam objevovaly přesahy do popu nebo rocku. Deska byla celá anglicky. Protože rádi zkoušíme nové věci, tak aktuální deska je celá v češtině a spíš do popu. I když aranže, jsou stále říznuté jazzem."

ŠJ: „Moderní a cappella je zpěv, který ne vždy obsahuje slova. Navíc je amplifikovaná, tedy se zpívá na mikrofony a z tohoto hlediska se na ni dá aplikovat různé zvukové vybavení, což my také děláme. Když vezmu případ ze světa, kde také hojně využívají efektů, zmínil bych Pentatonix. Existují, ale i a cappella soubory, třeba Take 6, které se vyznačují tradičnějším pojetím zpěvu."

AB: „Doplnila bych jména i českých a cappella skupin, abychom lidem mohli na těch příkladech lépe vysvětlit, co děláme. U nás se tedy tímto žánrem zabývá 4tet, Intonic, Yellow Sisters, KrisKrosKvintet a další. Docela se nám to tu rozrůstá."

Petr Wajsar: „Rozhodně je v tomto kontextu nutné zmínit Bobbyho McFerrina. Ten je nepřekonaný. Je to člověk, který do vokálního projevu integroval úplně všechno. Je vynálezcem moderního beat boxu a dalších prvků. Má neuvěřitelný hlasový rozsah, což je znakem moderního zpívání, že je člověk schopný zazpívat ledacos a v leckterém stylu. Chameleónství je hlavní věc. Důležité je si ze sebe udělat srandu natolik, aby kytara zněla jako kytara. A u toho se musíte pitvořit. Vážný člověk to nemůže zvládnout. Musí tam být velká dávka sebeironie."

HK: Řekla bych, že zážitek z Vaší tvorby je mnohem silnější na živém vystoupení než z audio nahrávky. Případně ho může suplovat video. Moc videí, ale nemáte. Neuvažovali jste o tom, že byste natočili nové?

ŠJ: „Přemýšleli jsme o tom, ale zatím jsme neměli dostatek času na realizaci. Chystáme určitě videoklip k jedné z písní z nové desky. Na albu jsme pracovali od srpna, tedy dlouhou dobu a na videa nám nezbyl čas."

VV: „Snažíme se i na živo, aby to znělo podobně jako deska. Je to ale médium, které se připravuje ve studiu, tedy není úplně důvod, aby to znělo stejně jako koncert. Ale myslím, že když naši desku bude někdo poslouchat s vědomím, že jsme a cappella sextet, nebude jeho zážitek o nic ochuzen. Jen je potřeba tady ten žánr víc provařit."

MS: „Rozhodně doporučuji koupi naší desky, kde máme hosta Alexandra Hemalu a ten tam má promluvu o a cappelle a posluchačům vše vysvětlí."

HK: Na nahrávání alba jste si kromě Alexandra Hemaly pozvali mnoho zpívajících hostů. Písně vybírali oni nebo Vy?

ŠJ: „Možnost výběru jsme nikomu nedali. Anetě Langerové jsem řekl, že by bylo dobré udělat písničku z její poslední desky, kterou mám hodně rád. Autorské věci s hosty psal Petr Wajsar s vědomím, kdo v nich bude zpívat, psal jim je na tělo. Někdy jsme věděli, že chceme udělat něčí písničku, jindy jsme potřebovali někoho konkrétního pro naši písničku."

VV: „Jedině s Lenkou Dusilovou jsme o tom mluvili déle. Nechtěla, abychom dělali její staré věci, nahráli jsme tedy úplně něco nového, napůl improvizačního."

HK: Album Týdytý je, jak už jsme říkali, celé v češtině. Zpíváte raději česky nebo anglicky?

VV: „Když zpíváme jazzové standardy, nemám ráda, když se přetextovávají. V zásadě chci zachovávat originální znění. Naše těžiště není v tom, že bychom si museli vybrat jeden z jazyků."

AB: „Dříve u nás v Čechách, bylo dost poznat, jestli někdo umí anglicky a ví, o čem zpívá, ale dnes se ten rozdíl stírá. Některé věci se zpívají anglicky lépe, některé hůř. Experimentujeme i s jazykem. Rozhodně nás nelimituje."

ŠJ: „Za celou kapelu bych řekl, že nezáleží na tom, jestli zpíváme česky nebo anglicky. Oba jazyky máme rádi. Dokonce i další jazyky máme rádi, ale v těch nezpíváme."

HK: Hodně vystupujete v zahraničí. Nedávno jste jeli turné po Tchaj-wanu. Opravdu nezkoušíte zpívat i v dalších jazycích, třeba alespoň v rámci přídavku?

VV: „Dělává se to. Ale nepodařilo se nám vybrat a nazkoušet píseň, která by se nám všem líbila. Na Tchaj-wanu mají hodně čínských písniček, ale my jsme chtěli vyloženě tchaj-wanskou, což byl zase problém najít. Až když jsme tam přijeli, tak jsme nabrali inspiraci. Jen jedna paní za celou dobu si přišla stěžovat, že jsme nedali tchaj-wanský přídavek."

HK: Jak dlouhou dobu jste tam strávili? Jaké máte zážitky z této cesty?

VV: „Byli jsme tam dva týdny. Dostali jsme pozvání od Raye Chu, což je šéf tchaj-wanské a cappella komunity, který jezdí pravidelně do Grazu, kde jsme soutěžili a tam si nás vyhlídl."

AB: „Projeli jsme celý Tchaj-wan kromě jedné části, která má nejvíc domorodého nečínského obyvatelstva, což je škoda. Tam bychom se podívali rádi. Byli jsme v Tchaj-peji, ve Středním Tchaj-wanu a nakonec i na Jihu."

ŠJ: „Navštívili jsme i tchaj-wanské ostrovy."

VV: „Soutěžili jsme tam a vyhráli jsme celkové druhé místo a cenu za nejlepší  jazzovou interpretaci."

HK: Překvapila Vás reakce publika?

ŠJ: „Krátce tleskají. Než člověk dojde na pódium, je ticho. Na to jsme si museli zvyknout."

VV: „Co se mi líbí na asijských turné, je, že po koncertě si vás průvodce vyzvedne a ve foyer haly probíhá autogramiáda. Člověk se dostane do kontaktu s fanoušky, fotí se s nimi."

HK: Detailně jsme probrali pěvecké vyjádření, ale co pohybová stránka? Myslíte, že Vás může v projevu podpořit choreografie? Zkoušeli jste nějakou?

Marta Kloučková: „O něco jsme se pokoušeli. Máme dvě stálé choreografie. Limituje nás, že nemáme bezdrátové mikrofony. Z počátku jsem byla zastáncem toho, že bychom se měli víc hýbat. Ale teď si myslím, že spíš ne, že to není potřeba. Není nutné dělat show."

PW: „Myslím, že by to vždy mělo sloužit hudbě. Když se někdo pohybuje, aby tomu dodal větší drive, tak je to přirozené. To jsme se ale museli spíš učit. Byli jsme docela statičtí. Teď už si umíme na pódiu udělat svůj prostor a odvázat se."

VV: „Tedy ne úplně choreografie, ale spíš stage presence. Na té pracujeme."