Hellyeah a solidní start s nevýraznými pokračováními

Jednou z nejočekávanějších desek roku 2007 hlavně za oceánem byl bezpochyby debut superskupiny Hellyeah, která letos v létě vydala své už třetí album (Band Of Brothers). Jelikož však ani jeden z nástupců nedosáhl kvalit první desky, pojďme si nyní připomenout právě stejnojmenný debut. O to zajímavější byl tehdy fakt, že se jednalo o superskupinu metalovou.

Většina "superskupin" minulé dekády let se totiž převážně rekrutovala z osobností grunge a alternativního roku (vzpomeňme Audioslave, Velvet Revolver nebo A Perfect Circle, popřípadě jednoalbové Army Of Anyone), ale těmto chlapíkům koluje v žilách poměrně říznější muzika. O koho jde?

Mnoho kohoutů v jednom kurníku

Hlavním iniciátorem projektu bylo rozhodně nejznámější jméno v sestavě, legendární bubeník ještě legendárnější Pantery, Vinnie Paul. Ten se téměř dva roky odrážel ode dna poté, co byl 8. prosince 2004 přímo při koncertu jejich nové a slibně se rozjíždějící kapely Damageplan zastřelen jeho bratr, jeden z nejlepších kytaristů metalové historie, Dimebag Darell.

Z tohoto pohledu je nutno brát kapelu Hellyeah především jako duševní únik. Vrhnout se do práce, do muziky, kterou oba nadevše milovali, byla ta nejlepší cesta, jak co nejvíce utlumit bolest v srdci po tragické smrti bratra a životního parťáka. Proto je pozitivní, že hudba Hellyeah nese hned několik styčných bodů legendární texaské šelmy a je tou nejlepší poctou, jakou pro "Dima" mohl připravit.

Kromě Vinnieho typické bicí hry je však hlavním poznávacím znakem kapely další charismatická osobnost, vokalista Chad Gray z Mudvayne, který svým nenapodobitelným nabroušeným projevem dává rychle zapomenout na sice hlasově dobře vybaveného, leč poměrně nevýrazného Pata Lachmana z předchůdců Damageplan. Dalšími do party jsou pak Chadův parťák Greg Tribbett, kytarista Nothingface Tom Maxwell a basista Bob Zilla z Damageplan, takže kontinuita s minulostí zůstala alespoň částečně zachována.

Panterovský metal bez větší přidané hodnoty

V tomto duchu se nese hned úvodní stejnojmenná skladba, při které si všimnete jednoho z hlavních kladů tohoto alba, a tím je vynikající tvrdá produkce. Zvuk kytar i bicích opravdu zabíjí. Samotná skladba pak evokuje to nejlepší z texaské dílny. Podobně je na tom většina alba, které je z větší části našlapané chytlavými tvrdými hitovkami, mezi kterými ční poloakustická balada Alcohaulin' Ass. Jaké tedy debutové album bylo?

Očekávatelné. Podle předpokladů se na něm mísí prvky všech zúčastněných formací a výsledkem je svěže znějící a tvrdý, ale zároveň poměrně melodický metal, s evidentním cejchem Pantery. Zároveň je ale nutno podotknout, že nejde o nic, co bychom ještě neslyšeli. Poslouchá se to dobře, ale rozhodně jsem čekal víc od spojení Vinnieho skladatelského talentu a Chadova variabilního hlasu.

Měli potenciál vytvořit nový žánr, určit nové standardy, ale do toho se evidentně nechce žádné superskupině. Mají už svoje odehrané, hrají na jistotu a z tohoto pohledu je pro mě jak první album Hellyeah, tak především další nemastný neslaný vývoj kariéry formace mírným zklamáním. Světu se tak představuje pouze řemeslně solidní groove metalová kapela s lehce nadprůměrnými alby. Nic víc, nic.