Foo Fighters dvě a půl hodiny bušili do naplněné O2 areny

Foo Fighters v Praze po třetí, tentokrát po pětileté pauze a opět najedničku. Kapela se vrátila s ohromnou dvou a půlhodinovou show, při které byly slyšet především jejich největší hity, našla se i velmi příjemná překvapení, která z koncertu udělala jedinečnou záležitost, která se nejspíš během turné nebude již opakovat.

Začneme však od začátku. Koncert nastartovali Red Fang, kteří vtrhli na pódium již po půl osmé a přestože aréna nebyla ještě zcela plná, určitě si rádi zahráli před takovou kulisou. Není tak divu, že dali přednost této příležitosti před vystoupením o pár dní dříve v Lucerna Music Baru. Problémem však byl v jejich vystoupení zvuk, který díky dvěma hutným kytarám naprosto mlžil zpěv ať už basáka Bryana Gilese nebo kytaristy Aarona Beama.

Foo Fighters odstartovali po menších změnách na pódiu před devátou hodinou. Na stage přišel osamocený Dave Grohl, který se za jemných tónu Times Like These pozdravil s kapelou a po krátkém představení začal hrát, načež na poslední refrén se již přidala celá šestičlenná parta a začal pořádný rockový mejdan. Foo Fighters během první půlhodiny tasili hit za hitem, nechybělo All My Life, Learn To Fly či The Pretender, po které došlo ke zvolnění a představení zbytku kapely. Každý ze členů se představil nějakým sólem, zazněly tak části hitůjako Crazy Train Ozzyho Osbournea, School´s Out Alice Coopera nebo Money od Pink Floyd. Na klávesy se předvedl i nyní již plnohodnotný člen Rami Jaffee, bubeník Taylor Hawkins pak svoji hlasovou kvalitu dokázal v již tradiční Cold Day In The Sun.

To však z překvapení nebylo vše, to pravé se konalo až koncem setu, kdy se na pódium přiřítl Jaz Coleman, frontman Killing Joke, kteří nedávno rozbouřili brněnskou Flédu. Sám Dave Grohl ho uvedl jako jednoho ze svých idolů a jako člověka, který ho svými nahrávkami posunul k hraní a sám si tak zahrál s dalším ze svých hrdinů. Česku dobře známý Coleman s Foo Fighters zazpíval skladbu Requiem od jeho Killing Joke.

Kromě klasických hitů se v setu objevilo i několik méně používaných písní, zazněla například zpomalená verze Wheels z výběrové desky, od poslední návštěvy Foo Fighters vydali album Sonic Highways, ze kterého zazněly skladby Something From Nothing a Congregation. Vyslána byla i upoutávka na zářijovou desku Concrete And Gold, prvně pomocí La Dee Da a v závěru i nejnovějším singlem Run.

Foo Fighters předvedli skvělou show, byla to naprostá profesionalita, spojená s radostí ze hraní. Nebyla potřeba ani složitá scéna, pouze tři projekční tabule a jednoduché osvětlení. Kapela počas celého setu výřila úsměvy, Grohl bavil svým tradičním humorem, když se jeden z fanoušků na tribuně pro sedící rozezpíval tak nahlas, že byl slyšet až k pódiu, Grohl ho za to odměnil potleskem a vyzval k tomu i celou arenu, jediným mínusem tak mohly být občasné problémy s osvětlením. Šestice po Run již mířila do útrob, světla však nezhasla a sám Grohl to však komentoval s klasickým důvtipem "Tak asi musíme hrát dál" a tak se pokračovalo bez přerušení. Celkem zaznělo 22 skladeb a loučení proběhlo za zvuků Best Of You, při které zpívala celá hala, stejně jako u poslední Everlong.

Setlist: Times Like These, All My Life, Learn To Fly, Something From Nothing, The Pretender, Crazy Train / Money / Keyboard Solo / School's Out, Cold Day In The Sun, Congregation, Walk, These Days, My Hero, Skin And Bones, White Limo, Arlandria, Rope, La Dee Da, Monkey Wrench, Wheels, Run, This Is A Call, Requiem (Killing Joke cover), Best Of You, Everlong.