Foo Fighters posílají milostný dopis americkému rocku

Nezadržitelně se blíží 20. výročí amerických Foo Fighters a v rámci těchto oslav si kapela chtěla nadělit dáreček sama pro sebe. Jak už to bylo u posledních tří desek, tak i teď kapela kolem charismatického frontmana Davea Grohla chtěla něco na nové desce udělat zcela jinak. A vznikl tak koncept, během kterého se kapela vydala do osmi různých měst v Americe (původní nápad po Evropě by byl příliš finančně a časově náročný) a v každém z nich navštívila historicky významné nahrávací studio, ve kterém dodělala celou skladbu a Dave Grohl tu, během týdne, který zde strávili, napsal i text. To celé pak v režii HBO a právě Grohla zdokumentovala kamera a tak vzniklo Sonic Highways.

Osm měst (Chicago, Washington, Nashville, Austin, Los Angeles, New Orleans, Seattle a New York) a také host v každé skladbě (Rick Nielsen, Pete Stahl, Skeeter Thompson, Zac Brown, Gary Clark Jr., Joe Walsh, Tony Visconti či Ben Gibbard). Po masivním úspěchu alba Wasting Light tak přišel už dopředu velmi sledovaný koncept, ve kterém chtěla kapela vzdát hold svým předchůdcům a vůbec americkému rockenrollu.

K albu, které opět produkoval Butch Vig, je třeba přistupovat trochu odlišně, než k ostatní tvorbě. Každá píseň totiž především textově, ale často i hudebně, odkazuje právě k místům, kde vznikla, aproto je důležité nejen slyšet samotné album, ale i vidět již zmíněný dokument, který každou skladbu přibližuje. V opačném případě je velice těžké zjistit jaký má vlastně text význam.

Sonic Highways se nejvíce blíží klasickému rocku a rocku z přelomu osmdesátých a devadesátých, je zde ale i plno dalších vlivů, které i sama kapela přiznala. Například třetí v pořadí Congregation s hostujícím Zackem Brownem je hodně silně ovlivněná Nashvilleským country. Dokonce více než byl původní záměr, poznamenal i sám Grohl.

První vlaštovkou byla již začátkem října Something From Nothing, která celý koncept otevírá, a může se stát další stálicí v koncertním setlistu kapely. Skladba začíná zlehka, postupem času ale vygraduje až v závěrečný bouřlivý řev. Funguje zde jako skvělý rozjezd. Zvukem nejvíce se podobající minulým albům je určitě druhý singl The Feast and the Famine. Dost možná také jako jediná může na posluchače platit hned napoprvé.

Celková stopáž alba je něco přes 42 minut což samo o sobě při osmi skladbách říká, že jsou poněkud delší než je obvyklé. To platí zejména o dvou posledních skladbách. Subterranean je lehce melancholická balada, která se po šesti minutách plynule přehoupne v I Am a River, která patří taky mezi pomalejší skladby, ale výborný refrén jí dokáže docela nabrousit.

Kompozičně nejzajímavější skladbou je What Did I Do? / God As My Witness, která je složená ze dvou částí. První je klasická rocková pecka, jak je od Foo Fighters známo, v polovině se ale zvolní tempo a lehce se přehoupne do druhé části, ve které jsou slyšet vlivy rockových kapel 80. let, včetně sóla hostujícího Gary Clarka. Mezi rychlejší skladby pak patří temná Outside, točená na okraji Los Angeles v poušti Joshua Tree.

Foo Fighters natočili velice zajímavou desku a určitě se v jejich diskografii neztratí. Narozdíl od předchůdce je ale třeba jí dát čas a rozhodně je možné, že i to nepomůže. Kapela přišla s výborným nápadem, ale dost věcí se jí dá vytknout. Jsou to třeba i texty, které díky tomu, že byly psané vždy až na místě, což lze často až zbytečně znát a i díky tomu nepatří mezi to nejlepší z Grohlova pera. Chybí zde také jasný tahák alba, žádná skladba není zklamáním, ale také tu není hit na první poslech. Po výtečné Wasting Light je tu tak deska, kterou si kapela pověst rozhodně nepokazí, ale největší radost z ní budou mít především její aktéři, kteří si plnili své sny.