Exhibit B: The Human Condition - recenze

V roce 2004 se probudili z hibernace a od té doby nás masakrují svým přímočarým thrash metalem. Řeč je o amerických Exodus, pocházejících z USA, kteří mají i nespočet personálních napojení na jiné thrash metalové velikány. Například zakládajícím členem a původním kytaristou nebyl nikdo jiný, než Kirk Hammett, pro mnohé známý z o dost slavnější kapely Metallica, nebo (bývalý) zpěvák Steve „Zetro" Souza, přicházející z kapely The Legacy, rané to modifikace jiných velikánů Testament.

Výlet do historie Exodus

Od osmdesátých let minulého století kapela platila za pěkně divokou partičku už od debutního Bonded By Blood, vydaného v roce 1985, kterou nazpíval ještě původní zpěvák kapely Paul Baloff (RIP 2002). Druhou desku Pleasures of the Flesh již nazpíval Souza, a tímto albem vznikla v podstatě klasická sestava kapely. Poslední deskou se stala v roce 1992 Force of Habit, která byla jistým stylovým úkrokem, a prezentuje i trochu jinou sestavu (ve které tu starou gardu zastupuje trojlístek Souza – Gary Holt, původně „pouhá" náhrada Hammetta, který se vypracoval v šéfa kapely, a druhý kytarista Rick Hunolt) na base a bicích. Pak se kapela uložila k ledu, aby v roce 1997 vyšel reunionový živý záznam Another Lesson In Violence, ve které, až na post baskytary (na kterou hrál Jack Gibson), došlo k návratu sestavy z první desky. Tedy s Paulem Baloffem za mikrofonem a s bubeníkem Tomem Huntingem.Kapela následně opět přerušuje svou činnost.

Tu obnovuje v roce 2004 opět se Souzou u mikrofonu a Jackem Gibsonem u baskytary. Zbytek tvoří klasická sestava kapely. Vychází deska Tempo of the Damned a je to comeback jako prase. Nicméně na sebe změny nenechávají dlouho čekat a na následující desce Shovel Headed Kill Machine (2005) už se můžou posluchači seznámit s novými členy, zvířecím řvounem Robem Dukesem, kytarovým melodikem Lee Altusem (původní člen amerických melodických thrash metalistů Heathen), za bicími se objevuje zkušený tlučmistr Paul Bostaph (působil ve špičkách žánru, například Slayer, Testament, Forbidden).

Jaká je kondice Human Condition?

Po pěti letech od těchto událostí se do sestavy opět vrací původní bubeník Tom Hunting, a kapela dodává předlouhou, bezmála osmdesát minut trvající desku s názvem Exhibit B: The Human Condition. První otázkou, která většinu posluchačů nejspíš napadne, je jak se asi zkušeným thrash metalistům podařilo poprat s přepálenou stopáží. Je to tak půl na půl. Prezentují tu styl, na jaký najeli nejpozději s deskou Shovel Headed Kill Machine, tedy agresivní zvuk, razantní riffy, ekvilibristická sóla protkaná silnou melodikou a jistý vokální projev páně Roba. To všechno nahuštěné do dvanácti skladeb při průměrné délce šesti minut, to zní dost náročně že? Naštěstí členové kapely nejsou žádnými exhibicionistickými nováčky, kteří by se drželi dlouhých stopáží jen proto, aby se mohli všichni instrumentalisté náležitě předvést, ale servírují téměř na milimetr naporcované dávky riffů, vyhrávek, přechodů a změn tempa. Tím pádem nedochází k nějakému rozmělňování nápadů a pozornosti. Pokud bych měl někomu naznačit, jaké to album tedy vlastně je, pustil bych hned první dvě úvodní skladby, protože ty mají ty nejlepší ingredience, které se na albu používají.

Otevírající skladba The Ballad Of Leonard and Charles má náležitý akustický úvod, předzvěst kytarové bouře, která přichází vzápětí, následována odsekávanými riffy přesně tak, jak americký thrashing káže. V takřka stejném mustru valí i následující Beyond the Pale se zajímavým ústředním riffem. S příchodem Lee Altuse se do kapely začalo dostávat i více melodií, což se projevuje zvýšeným počtem zdvojených kytar a někdy melodičtějšího vyznění. V kombinaci s řezavými riffy je to téměř smrtící záležitost. To se dokazuje ve skladbě Downfall, což je asi nejsilnější věc na albu vůbec. Refrén „Our destiny is soon revealed, Battle strewn, no way to heal, We spread the wings of failure, For the world's last goodnight, Downfall!" naprosto nepostrádá potřebnou razanci s naléhávostí a zlom v tempu ve druhé minutě mě totálně dostal do kolen. Hodně tomu pomáhá i geniální nazvučení v režii Andyho Sneapa, kde vyniknou všechny nástroje včetně zvonivé basy. Takhle zvonivou basu jsem už dlouho neslyšel. 

Zbytečně natažený závěr...

Ale Exodus, to nejsou jen rychlé vypalovačky, ale i valivé zvukové stěny, vystavěné na dramatických sólech, jak je tomu ve šlapavé Nanking. Je to také dobré pro dramaturgii alba, aby vás neumlátilo samými kvapíky. Především, pokud následuje jedna z nejkratších věcí na albu (čas 04:05), která nese pozitivní název Burn, Hollywood Burn. A je na rozdíl od poněkud rozmělněné Hammer and Life opravdu excelentní. Jde o nekompromisní šlupku přímo do ksichtu a nebojím se tvrdit, že si v ničem nezadá s hardcorovými vypalováky. S další valivou Democide s dusivou atmosférou se dostáváme k položce číslo devět, a tady by deska mohla skončit. Zbylé tři věci totiž zdaleka nedosahují kvality předchozího materiálu a přesně tady moje pozornost opadá, a to navzdory tomu, že v nejdelší skladbě The Sun Is My Destroyer zahostuje populární Švéd Peter Tägtgren. Gary Holt s Altusem se zde můžou uhoblovat, vokalisté ukřičet, ale tenhle kolovrátek nemá čím zapůsobit. Smysl kratičké (aspoň z pohledu stopáže alba) instrumentálky A Perpetual State Of Indifference mi zůstává absolutně skryt a nastálou situaci už nezachránila ani hoblovačka Good Riddance.

Exodus zajisté vydali solidní desku, naživo to musí trhat hlavy. Nicméně by jim určitě neuškodilo uskromnit se na stopáži jak desek, tak skladeb, protože ačkoliv se jim daří držet tempo a kvalitu téměř po hodinu trvání desky, občasná nepozornost a nuda se přece jen dostaví. Za největší plus považuju nasraný projev Roba Dukese, excelentní kytary ať už v riffech, akustických vstupech či melodických vyhrávkách. A na závěr parádní nazvučení, jen kvůli tomu se vyplatí si desku vyposlechnout. Takhle by měl moderní thrash metal znít!