Druhý singl Jana Kunzeho a přátel je tvrdší, hlučnější a syrovější

Syrový, magický, psychedelický, uhrančivý, plný napětí a energie. Takový je singl Práh projektu Jan Kunze a přátelé. A pokud byla před více než půl rokem vydaná píseň Vadí nevadí návratem k intimnímu sdílení a živé pospolitosti, Práh je její pravý opak. Jiný hudební svět. Jan Kunze, který se pohybuje napříč literaturou, výtvarným uměním i rockovou scénou, tentokrát přichází s písní, kde kytary nepřestávají vazbit a bicí ženou vše vpřed nesmlouvavým rytmem. Žádné zastavení. Žádné uhlazení. 

„Práh je moment, kdy už nejde couvnout. Kdy stojíte na hraně a musíte udělat krok – i když nevíte, co je za ním," říká Jan Kunze. „Je to psychedelická rocková píseň v tom nejzákladnějším slova smyslu. Tlak. Pohyb. Hluk. Napětí." 

Text skladby je drásavý, obrazný a existenciální. „Život jako holá stěna," zpívá Kunze v jedné z pasáží. Těla propocená láskou, těla propocená lží. Píseň pracuje s motivem hranice, klamu, víry i osamění. Svět se v ní bortí, mosty se řítí dolů a světlo běží tmou. Práh je skladbou o okamžiku rozhodnutí – o křehké hranici mezi tím, kým jsme, a tím, kým se teprve staneme. 

„Verš ‚Kdo chodí po vodě, zůstane sám‘ samozřejmě odkazuje i k biblickému obrazu Ježíše," říká Jan Kunze. „Ježíš je jediný, kdo podle evangelia po vodě skutečně šel – a právě ta výjimečnost ho zároveň odděluje od ostatních. Je to symbol víry, ale i osamění. Když se člověk postaví nad běžnou zkušenost, nad lidskou slabost, když se snaží být spasitelem nebo neomylným, riskuje, že zůstane sám. Ten verš není kritikou víry. Je spíš připomínkou, že lidskost – se všemi pochybnostmi a pády – je to, co nás drží spolu." 

Spolupracovníci zůstávají stejní jako u předchozího singlu – Petr Kunze, Mirek Černý, Jiří Pater, Vita Hlaška a Petr Uvira. Produkce se opět ujal Petr Uvira (Ladě, Vladivojna La Chia, Marie Puttnerová), mix a koprodukci zajistil Tomáš Neuwerth (Kittchen, Kafka Band, Tata Bojs). Výsledkem je hutný, napjatý zvuk, který staví na syrové energii kapely a přirozeném napětí mezi nástroji. „Stejní lidé, ale jiná nálada," dodává Kunze. „Jednou dýcháte spolu potichu. A podruhé křičíte." 

Píseň doprovází chladný videoklip ze zasněžených plání a ledových horizontů. Minimalistický, mrazivý obraz podtrhuje existenciální tón skladby – prázdný prostor, vítr a člověk stojící na prahu dalšího kroku. Bez barevných vizuálních efektů, bez příběhu navíc. Jen syrový obraz a syrová hudba.