Def Leppard nepropadají zbytečné nostalgii

Úvodní Let's Go vás okamžitě přenese do zlaté éry skupiny a dá vám vzpomenout natakové zářezy, jakými byla multiplatinová alba Pyromania, Hysteria nebo Adrenalize.Jedenácté stejnojmenné album britských Def Leppard tak okamžitě navazuje nadosavadní hudební filosofii této v minulosti těžce zkoušené party ze Sheffieldu a jde v některých momentech ještě dál, když se pouští i do neprobádaných oblastí. Jde ale spíše o výjimky než o pravidlo, jako třeba v případě skladeb Man Enough nebo Battle Of My Own. Možná právě i kvůli takovým kouskům bylo vydání alba od loňského roku několikrát odloženo, než bylo před letošními Vánocemi vypuštěno do světa.



Sympatické je, že Def Leppard nechtěli vydávat žádné laciné pozlátko, a proto si s albem tak dlouho hráli. Je to tradičně slyšet nejen z výtečného zvuku jejich počinu,ale i z chytlavosti některých písní, které by se v pohodě ve své době uplatnily jako další osvědčené megahity této kapely. Za ně lze vedle úvodní vypalovačky považovat třeba i skladby Dangerous, Invincible či Energized. Jenže je tu jiné století a s ním i klesající obliba hvězd, které kdysi vyprodávaly největší stadiony světa. To si Def Leppard sice uvědomují, ale naštěstí nepropadají zbytečné nostalgii. Z jejich novéhoCD je to dobře znát.
Autor: Roman Zahrádka