Brutal Assault 2018 - Den druhý

Druhý den festivalu Brutal Assault byl ve znamení stejně úmorného horka jako v den předchozí. Rozžhavený areál rozezněla první kapela už v dopoledních hodinách, avšak můj první výlet za hudbou byl naplánovaný až na druhou hodinu odpolední.

Převážně hardcorový den

Svou show na Metalgate Stage odpálili kanadští hardcore punkoví Counterparts a pětice řvounů přílákala poměrně početný dav. Ani prudké odpolední slunce neodradilo fanoušky k vytváření divokých circle pitů a dle reakcí samotné kapely, i oni byli překvapeni co se pod pódiem dělo. Když se začalo „veslovat” nebo někteří jedinci začali dělat kliky uprostřed kotle, kytarista Adrian Lee nevěřil svým očím. Kapela jejich energii vzorně reflektovala zpět a na pódiu řádili jako smyslu zbavení. Jejich příjemný melodický hardcore patří mezi to nejlepší, co můžete najít a Counterparts jsou rok od roku více a více vidět v popředí hardocorových a metalcorových akcí. Početná divácká kulisa na Brutalu je důkazem jejich rostoucí popularity. Máte-li rádi melodický hardcore, pusťte si Counterparts.

Další lahůdkou ve čtvrtečním programu byl koncert amerických Carnifex. Kultovní deathcorová kapela nasadila laťku brutality hodně vysoko a jejich hluboké breakdowny rozhýbaly velkou spoustu přihlížejících. Carnifex přijeli s půjčeným kytaristou, který zaujal nejen svými tělesnými proporcemi, ale hlavně svým kytarovým umem a ze zpěváka Scotta Lewise při těch nejdrsnějších partech šel strach. Drtivá show těchto těžkooděnců propláchla uši skvělým technickým deathcorem a potěšila příznivce opravdu brutální odnoží metalové muziky, kterou dnešní headlineři v nabídce neměly. Autor videa: Ghost46 

Po tom nejtvrdším zrnu jsem šel do neznámých vod poslechnout americké doom/progresivní Pallbearer na upozadněné Metalshop Stage. Pódium ve velkokapacitním stanu ve spojení s houpavou doomovou muzikou vytvořilo velmi komorní atmosféru. Skoro to ani nevypadalo jako na festivalu, nýbrž jako někde v malém alternativním hudebním klubu. Temně laděná kytarová záležitost se dobře poslouchala, ale je to hudba spíše na ničím nerušený poslech v pohodlí domova. Dokázal bych si představit, že by Pallbearer hráli v nějaké metalové kavárně jako podkres ke kávě. Naživo to bylo takové mdlé a bez chuti.

Víla z pohádky o black metalu

Následovalo moje první a prakticky jediné dilema festivalu, kdy se současně kryly dvě zajímavé kapely a člověk bohužel nemůže být na dvou místech zároveň. Velmi mě zajímalo dánské folk-black metalové uskupení Myrkur, které mělo slibovat unikátní hudební zážitek napříč žánry. Úvodní část koncertu byla velmi klidná, kdy zpěvačka Amalie Bruun ve sněhobílých šatech za křovím porostlým mikrofonem zpívala chorály a tančila jako nějaká kouzelná víla. Společně s ostrými kytarami, velmi temnou atmosférou a zdánlivě chaotickými black metalovými výkřiky toto uskupení rozhodně patřilo k tomu nejzajímavějšímu co se produkce a pódiové interpretace týče. Kytaristé a bubeník byli zahaleni v černých kápích a na pódiu hrdě visela dánská vlajka. Mysteriózní Myrkur mě zaujali, ale nakonec jsem dal šanci i druhé kapele, která současně hrála na schované Oriental Stage. Autor videa: PetraCzi 

Tou byli finští post-punkoví Grave Pleasures. Malá Oriental Stage jim vůbec nestačila a celý průchozí areál kolem tohoto pódia byl naplněn k prasknutí. S finskou pěticí přišel opět žánrový obrat o 180° a od black metalových vibrací jsem se rázem ocitl ve špinavé garáži 80’ let. Špinavý rock’n’roll s nádechem gothična byl příjemně skočný a rychle se na drastickou změnu dalo navyknout. Zpěvák Mat "Kvohst" McNerney disponuje zajímavou barvou hlasu, která poměrně vesele znějící rock’n’rollovou show dokáže udělat tak nějak smutnou a mrazivou. Ono s názvy písní jako „Joy Through Death”, „Be My Hiroshima”, „Mind Intruder” nebo „Genocidal Crush” se ten „deathrock”, jak se pánové označují, dělá tak nějak sám. Koncert byl rozjetý na plné obrátky, když při poslední jmenované písni náhle vypadl proud. Mat McNerney se tím však nenechal příliš rozhodit a zplna hrdla píseň dokončil v naprosté tmě. Začala práce pro zvukaře a techniky, avšak delší dobu se nic nedělo. Tak jsem se vrátil na hlavní pódium dokoukat zbytek koncertu Myrkur. Stihl jsem jen záverečná slova zpěvačky Amalie Bruun, která ve spěchu zamumlala „Omlouváme se, nemůžeme pokračovat. Něco se děje”. Autor videa: Dufaq - Post-Mortem 

Došlo i na překvapivé vystoupení

Festival Brutal Assault zažil i nečekaná vystoupení, které by si snad každý raději odpustil. Celý festival běžela na obrazovce výstraha o zákazu rozdělávání otevřeného ohně, vzhledem k aktuálnímu suchu. I přes tyto výstrahy se objevil plamen na pevnosti vedle Jagermeister Stage a do akce vyrazili hasiči. Po krátkém zásahu byl oheň zlikvidován a bouřlivý potlesk tentokrát patřil chlapům v uniformách za singl „Hasičská siréna”. Bohužel ani Myrkur ani Grave Pleasures se na pódium už nevrátili.

Ještě za neplánovaného osvětlení od hasičského vozu začínal koncert prvního čtvrtečního headlinera, portugalských Moonspell. Na jejich místě původně měla hrát švédská industriální metalová legenda Peter Tägtgren a jeho Pain, avšak k mé lítosti svoji účast museli zrušit. Náhrada v podání Moonspell byla poměrně solidní náplastí na uštědřenou bolístku, bohužel koncert byl ve finále lehkým zklamáním. Moonspell, kteří se pohybují na tenké hranici mezi doom a gothic metalem, sází na okultní atmosféru a temný hlas zpěváka Fernanda Ribeira. Jeho chraplák však neměl dobrý den. Vlastně více věcí nehrálo Moonspell do karet. Slabší výkon Ribeira, nepovedený zvuk (alespoň v úvodu), přetrvávající obavy z požáru, areál fungující na půl plynu a prořídlé publikum. Ribeiro má výtečný hlas, zejména jeho čisté zpěvy jsou krásně hluboké a do témat o vlkodlacích a dalších nadpřirozených temných bytostech a událostech se hodí náramně. Skrz zaťaté zuby jsem si zanotoval oblíbenou úvodní  „Opium” a závěrečné duo „Alma Mater” a „Full Moon Madness”, ale nebudu na tento koncert vzpomínat se slzou v oku. Škoda. Jsem si jistý, že Pain bych si užil jinak.

Autor videa: Airidas Kazlauskas 

Hlavní hvězdou druhého dne byla slovinská parta Laibach, která byla snad nejvíce skloňovaným jménem před i během festivalu. Žánrově nezařaditelná parta obsahuje prvky elektroniky, industriálního i experimentálního metalu, neoklasického dark wave a post-rocku. Řečeno polopatě, je to prostě divná kapela. Řečeno trochu kulantněji, jsou to avantgardní umělci. Ať už se na Laibach díváme jakkoliv, doma na Slovinsku jsou národní ikonou a jedním z hlavním pilířů tamní hudební scény. Zpěvák Milan Fras se objevil se svou typickou pokrývkou na hlavě připomínající šátek, klávesáci z obou stran, bubeník, kytarista a dvě dámy za mikrofonem. Už samotné složení kapely je nezvyklé a slibovalo přinejmenším unikátní zážitek. Nebýt kapely Myrkur před pár hodinami, Laibach bych označil jako nejbizarnější akt tohoto dne. No, co si to namlouvám, Laibach jsou mnohem divnější. Slovinci předvedli skvělou pódiovou show. Ne však ve smyslu nezřízené energií nabité show, ale spíše strojově propracovaného vystoupení, vizuálně dokonalé prezentace plné dynamických světelných efektů za podpory lehce znepokojivých, komunismus evokujících, videoklipů. Co se hudby týče, byl to absolutní dunivý elektronický cirkus. Frontman Fras disponuje hlubokým hlasem ve stylu Rammstein, do kterého mu občas „štěkli” oba klávesáci nebo obě dámy v pozadí. To vše bylo posazené do pulzující elektronické diskotéky. Úvodní velmi pomalá píseň „Brat Moj” byla v rodné slovinštině, ze které se plynule přešlo na převážně německy nebo anglicky zpívané skladby. Mezi nejzajímavější elektronické pecky zařadím „Alle Gegen Alle” nebo „Tanz Mit”. Dále musím zmínit i pohodově znějící „The Whistleblowers”, při které jsem si uvědomil, že už mi to stačilo a vypravil jsem se na kutě. Skalním fanouškem Laibach se nestanu, ale je určitě dobře, že takové „divnokapely” existují. Vždy je zážitek a příjemná změna podívat se na umělce, kteří dělají hudbu trochu jinak. Laibach dělají hodně věcí jinak, dělají to dobře a po zásluze přitahují hodně pozornosti.

Druhé den festivalu Brutal Assault byl pro mě trochu slabší co do známých jmen, ale na druhou stranu to byl den plný poznávání něčeho nového a kromě Moonspell jsem se se všemi výše zmíněnými kapelami potkal poprvé. Autor videa: jederlacht 

<<< Den první

Den třetí >>>