Battle Born - zabijáci v bitvě zrození

Pokud by snad někdo o The Killers navzdory všem těm milionům prodaných alb ještě neslyšel a domníval se, že jde o partičku příznivců britské nové vlny heavy metalu a druhého alba jejích nejlepších představitelů, tedy Iron Maiden, tak toho Battle Born nepochybně zklame. Nicméně fanouškům rozmáchlých gest, větší než malé míry patetičnosti, romanticky klenutých refrénů a osmdesátkových synťáků zkombinovaných s jednoznačně rockovou kytarou i rytmickou sekcí mají The Killers hodně co nabídnout.

Chybí vám Queen a nevoní vám jejich pokusy udržet se při životě s Paulem Rodgersem za mikrofonem? Snadná rada - přejděte k The Killers a začněte klidně s jejich letošní čtvrtou řadovkou.

Nevada Uber Alles

Je zajímavé, jak často prostředí, ve kterém umělci žijí, ovlivňuje jejich tvorbu a u The Killers to platí na 100 %. Tak jako není snadné hrát v kýčovitých scenériích alpských údolí pořádný dělnický punk jako v Anglii 70tých let v době ekonomické krize - protože to z vás prostě nepoleze - z písní The Killers čouhají na všechny strany dva vlivy: rozlehlé nevadské pláně pod překrásnou oblohou na straně jedné (viz třeba povedená Deadlines and Commitments) a na straně druhé neónová metropole zábavy, hazardu a bizarnosti neboli Las Vegas (např. hned úvodní hitovka Flesh and Bone).

No jen zkuste napsat přesvědčivou píseň s textem „Včera v noci jsem jel ve svém autě pouští, a zatímco Elvis zpíval z rádia 'Don't Be Cruel', trápil jsem se vzpomínkami na naši poslední hádku..." (The Way It Was) v zemi, kde se nocí řítíte maximálně tak po rozbité D1 nebo po klikaté české okresce a z mainstreamového českého rádia vám k tomu místo Presleyho hraje „Už nejsem volná".

Výše zmíněný vliv Nevady a Sin City se na Battle Born projevuje stejně jako na předchozích deskách 'Zabijáků' zejména ve zvukové i textové bombastičnosti, která z nich spolu s takovými Foo Fighters činí jedny z mála nových stadiónových rockových hrdinů, kteří se přiřadili k ostříleným matadorům typu Bruce Springsteena, Kiss či na evropské straně Atlantiku irským U2. A písně z Battle Born se výborně hodí i pro komerční rádia, např. The Way It Was je materiál, který by snad neurazil ani konzervativní posluchače Radiožurnálu.

Nicméně album místy potěší i odbočkami k jiným stylům, např. Heart of a Girl zastupuje písničkářský rock - ač i zde s trochou zbytečného synťákového pozlátka, to nejpíš aby šlo poznat, že i v tomto případě jde o The Killers. A Be Still zase nezapře inspiraci u nových romantiků typu Visage či Ultravox. Celkově však glam a pompéznost vévodí a to přesně dle očekávání fanoušků i kritiků.

Eso v podobě Brandona Flowerse

Úsilí celkově pěti (!) producentů, kteří ve studiu zpracovávali zpěvné, ale zároveň stylově nijak originální melodie, by přišlo vniveč, nebýt hlavní hvězdy skupiny, frontmana Brandona Flowerse. Vůči jeho zpěvu sice můžeme uvést řadu objektivních výhrad, v neposlední řadě tu, že ve vyšších polohách zní místy jako zpěvačka (kdosi ho přirovnal k Cher), nicméně jedno mu nelze upřít: i na letošní novince táhne jeho výkon The Killers vpřed jako málokterý současný frontman. A čím víc album poslouchám, tím vic se mi líbí, což je konec konců pro kteroukoliv desku to nejlepší a jediné platné vysvědčení.