„Abych měla o čem zpívat, měla bych mít něco nažito“, říká Natalie Kocab

Natalie Kocab – zpěvačka, textařka a spisovatelka představila své poslední sólové album Walking On The A-bomb před pěti lety. Již na přelomu let 2005-2006 se seznámila se skladatelkou Michaelou Polákovou, se kterou spolupracovala na desce Hummingbirds In Iceland. Uběhlo mnoho let a Natalie s Michaelou spojily síly u dalšího projektu. V dubnu letošního roku se na tak pultech obchodů objevilo album s názvem Ellis Island. Jaká je nová deska, kteří další umělci na ni přispěli a proč vznikala téměř dva roky, to a mnohem víc jsme se od Natalie Kocab při našem rozhovoru dozvěděli. 

HK: Vaše nové album Ellis Island získalo přívlastek temné. Na rozdíl od Vaší předchozí tvorby nemám pocit, že by bylo ale depresivní.

NK: „Řekla bych, že je odevzdaně smutné. U předešlých alb bylo psychicky něco špatně. Tohle poslední je vyzrálé, ale máte pravdu, že není temné dekadentním stylem jako ta předchozí."

HK: Je to způsobeno věkem, že vznikla zvukově odlišná deska?

NK: „Je to rozhodně věkem. Dříve jsem hodně experimentovala a vždycky jsem dělala s někým, kdo byl nade mnou. U tohohle alba jsem se poprvé cítila dost stará a zkušená na to, abych to táhla od začátku do konce sama s Míšou, jako rovnocenní partneři. Tohle album zní poprvé, tak jak já bych to album chtěla a udělala. Stejně tam vidím chyby, ale tentokrát je to opravdu celé moje a Míši produkční a umělecká práce."

HK: Četla jsem, že Vám trvá velmi dlouho, než vytvoříte píseň do podoby, se kterou jste spokojená. Neštve Vás někdy, že každé jednotlivé písni věnujete tolik času?

NK: „Pracovaly jsme takhle s Míšou obě. Domluvily jsme se na typu písničky, jak by ji měla složit a já jí to pořád vracela a ona to zase opravovala. Když potkávám jiné hudebníky, kteří mi říkají: ,Tenhle rok jsem udělal jednu desku, příští rok bude další…´ Tak bych to já v životě dělat nemohla. Jednak na to nemám čas a jednak mám pocit, že když mám vydat desku, měla bych mít o čem zpívat a abych měla o čem zpívat, měla bych mít něco nažito. Hrozně bazíruju na tom žít plnohodnotně, naplno. Potkávat nové lidi a mezi deskami si dát oddych."

HK: Jak ve Vaší spolupráci vzniká píseň, máte první text?

NK: „Ne. První je většinou hudba. Někdy třeba řeknu, o čem ta písnička bude, ať to tomu přizpůsobí hudebně, ale prim má hudba."

HK: Na tohle album jste nepsala texty pouze Vy. Autorsky se podílela i Vaše maminka…

NK: „Máma napsala jeden celý text a jeden na půl se mnou, jeden český krásný text má Jan Sahara Hedl a jeden text má Míša."

HK: Oslovila jste je ke spolupráci Vy, nebo když slyšeli, že chystáte CD, přihlásili se sami?

NK: „Chtěla jsem, aby mi máma složila jeden text. Na první i druhou desku mi složila několik textů. Ráda pracuju se svými rodinnými příslušníky. Vybrala jsem písničku a řekla jsem, ať napíše text. Social Affair je teda o ní, mě se netýká zkušenostně, ale to se mi taky líbí, a zrovna tenhle text se hodně líbil Nickovi. Je to o tom, když se zamilujete do někoho známého, je to výborný text. Spolu jsme napsaly Carry on, a to je zase o tom, jak s Míšou natáčíme ve studiu."

HK: Jak vznikají Vaše texty? Najednou Vás napadne nějaká hlavní myšlenka, kterou poté rozvíjíte? Která denní doba je pro Vaši tvorbu ideální?

NK: „Není to vůbec sranda psát texty. Knihy píšu zásadně dopoledne nebo kolem poledne. Texty a básně dělám večer. Často mi dlouho trvá vymyslet, o čem text bude. Někdy na to nemůžu vůbec přijít. Napíšu tři verše, pak se mi zalíbí nějaké slovní spojení a řeknu, jo, tak tohle bude to téma. Je to různé. S Míšou jsme ale tak umělecky napojené, že mi do hlavy spadlo téměř hned, o čem by to mělo být."

HK: Stává se Vám, že napíšete báseň a řeknete si, že by stála za to zhudebnit?

NK: „To ne. To mám v hlavě totálně oddělené. Text není báseň. Jsou tam jiná rytmická i výpovědní kritéria. Text musí být jednodušší, a o to je to těžší. Musí mít stejnou výpovědní hodnotu jako ta báseň, ale musí to jít do pusy. Je to podobné reklamnímu textování. Musí to být něco, co zůstane v hlavě, je to chytré a v krátkosti řekne, co je popsáno třeba v celé básnické knize. Je to kumšt. Vůbec reklama je fakt těžká. Stylem uvažování. Poezie, to je řeč duše, je to úplně jiná vlna."

HK: S Míšou Polákovou se znáte přes deset let. Kdy jste cítila, že je to člověk, který Vám sedí, se kterým můžete tvořit?

NK: „Nejvíc se to ukázalo u téhle desky. Ale tušily jsme to už, když jsme dělaly moji druhou sólovku. Myslím, že ta druhá deska je dobrá, ale člověk, chce vždycky udělat lepší. Ale když jsme ji dokončily, řekly jsme si, že se sejdeme za mnoho, mnoho let a uděláme něco zcela po svém. A to se stalo. Během té doby jsem na to úplně zapomněla. Nečekala jsem spásně na chvíli, až se s ní znova setkám. Ale najednou jsme si po osmi letech začaly psát. Nešlo to hned, i když jsme to zkoušely, ale celkem brzy se ukázalo, že je to tentokrát ono."

HK: Desku jste nahrávaly dva roky, což je opravdu dlouhá doba. Jak probíhala spolupráce s Míšou, když žije v Londýně? Byly jste v kontaktu?

NK: „Byly, nonstop. Řešily jsme život a chlapy. Jsme kámošky. Jednou za dva až tři měsíce přijela na týden, během kterého jsme natočily průměrně dvě písničky. Bylo to takhle rovnoměrně poskládané. Dodělávaly jsme i další písničky. Máme dokonce jednu písničku, kterou jsme vyhodily, původně jich bylo jedenáct. Když jsme dotočily tohle, začala přijíždět na jednotlivé hráče – na smyčce, na basu. Musím říct, že to byla nejdelší věc, na které jsem dělala. Byl to nekončící proces. Vážně jsem myslela, že nikdy neskončí. Přicházely mastery, pořád jsme to všichni poslouchali, ale pak jsme si s Míšou řekly, ona byla těhotná a už měla termín, že to posoudíme jen my dvě, že už to dál nebudeme nikomu posílat. Poslechly jsme to, řekly dobrý a za pět hodin Míše praskla voda. Vydržela, dokud jsme to neuzavřely. Tomu říkám profesionál."

HK: Všechny skladby vznikaly přímo pro tuhle desku? Nepíšete tzv. do šuplíku?

NK: „Ne. Předem jsme si vystavěly koncept desky. Řekly jsme si, jak by to mělo znít, jaké tam chceme hráče. Nejdelší část celého procesu bylo určitě sbírání materiálu."

HK: Už jste zmínila, že Vám na desce hostuje Nick McCabe. Jak Vás napadlo oslovit ho ke spolupráci?

NK: „Napadlo to Míšu, protože miluje The Verve. Já teda také. Ona ho oslovila a chvíli trvalo, než se ozval. Souhlasil, že si naše věci poslechne, a když jsme mu je poslaly, asi za tři minuty napsal, že do toho jde. Dokonce jsme si sedli i osobně. To jsme ještě v tu chvíli nevěděli, ale ten hudební vkus máme identický."

HK: Myslíte, že společně ještě něco natočíte.

NK: „Jasně. Jsme dohodnutí hned na další desce. Už nechceme nikoho jiného." (směje se)

HK: Kdo na desce ještě dále hostuje?

NK: „Fernando Saunders, baskytarista Lou Reeda, úžasný chlap, který spolupracuje i s Kryštofem, částečně v Čechách žije, s tím jsme se dohodly jako první. Pak tam mám bráchu, který to měl nařízené. (směje se) Já jsem mu pořád slibovala, že jednou nahrajeme desku, on mi ironicky přikyvoval a teď, když jsem řekla, že jdeme na to, docela koukal. Musím říct, že hrál výborně. Bicí jsou jedna z nejsilnějších věcí na desce."

HK: Říkala jste, že ráda spolupracujete s rodinou. Ptáte se jich na názor i ve fázi rozpracování?

NK: „Tátovi to dávám, ostatním ani ne. Pouštím mu věci v případech, kdy si nejsem jistá. Spíš spoléhám na svůj názor, ale když mám pochybnosti, první za kým jdu, je táta. Vždycky mi poradil dobře."

HK: Kromě psaní textů, básní, románů, jste vytvořila i divadelní hry. Plánujete se vrhnout i na něco dalšího, třeba na muzikál?

NK: „Ne. To zrovna ne, ale tvořit chci pořád. Jsem víc tvůrce než performer. Koncerty mě vlastně ani až tak nenaplňují. Ráda pracuju ve studiu."

HK: Jsou Vám tedy bližší komornější akce?

NK: „To zas ne. To už mám radši větší. Nesnesu vidět lidi, když na ně zpívám. Na pódiu jsem dost asociál. Zásadně nekoukám do lidí. Normálně jsem hrozně extrovertní, ale když vylezu na pódium, jako by přede mnou byla zeď. Odehraju to dobře, ale není to něco, pro co bych žila."

HK: K desce ale pravděpodobně nějaké koncerty chystáte.

NK: „Začneme v září. Bude to logisticky náročné, protože na desce nepracoval nikdo, kdo by žil stále v Čechách. Krom mě a bratra. Musíme vymyslet, jestli budeme zkoušet tady nebo v Londýně. Kde všude zahrajeme. Křest se všemi, kdo se na albu podíleli, bude právě v září. Na pódium nevylezu, dokud to nebude dokonalé."

HK: Děkuji za rozhovor.

Obdobné otázky jsme položili Michaele Polákové, celý rozhovor najdete zde.