Michaela Poláková: „Na desce jsme nechtěly mít žádnou průměrnou věc“

Jitka Fialková, 12. 06. 2016

Skladatelka Michaela Poláková žije již desátým rokem v Londýně. Do České republiky se ale často vrací za rodinou a také za prací. Poslední dva roky připravovala s Natalií Kocab album Ellis Island, které na jaře společně dokončily. Jaké to bylo, se po letech znovu setkat u nového hudební projektu, nejen to nám Michaela Poláková v rozhovoru prozradila.

HK: Album Ellis Island získalo přívlastek temné. Na rozdíl od předchozí Nataliiny tvorby nemám pocit, že by bylo ale depresivní. Jak to cítíte Vy?

MP: „Já si také nemyslím, že by bylo depresivní. Spíše hluboké, emotivní, intimní…Daly jsme tam dost velký kus sebe, album je dost osobní. Poslední dva až tři roky byly pro nás obě s Natálií dost intenzivní. Hodně věcí se v našem životě změnilo trvale a zásadně. Mně se narodil syn, řešily jsme vztahy, rodinu, hodně se toho událo ve společnosti. To vše se nějak promítá v té hudbě, v textech i ve zpěvu. Z hudebního hlediska jsou tam složitější kompozice, harmonie i aranže, a ty nikdy nebudou znít moc vesele, než kdyby tam byly spíše jednodušší přímočařejší harmonie."

HK: Natalie Vám prý hudbu mnohokrát vracela s připomínkami. Dlouho trvá, než je s něčím spokojená. Bylo pro Vás těžké věnovat každé jednotlivé písni tolik času a několikrát ji upravovat? Jste také perfekcionistka?

MP: „My jsme si řekly od začátku, jaké album chceme udělat. Silné kompozice, texty, pěvecky náročné linky a aranžmá postavené hodně na smyčcích a klavíru. Minimum elektroniky, i když nakonec je tam možná trochu víc elektroniky, než jsme plánovaly. Asi dvě nebo tři skladby jsem měla hotové, které se Natálii hned líbily, a pak jsem skládala další. Byl to hrozně zajímavý tvůrčí proces. Začala jsem skládat a měla jsem třeba sloku a refrén, nebo kousek nějaké nálady a Natálka si říkala, jestli by chtěla tímto směrem jít. Často se stalo, že třeba sloka se jí líbila, ale chtěla předělat refrén. Někdy mi řekla: ,Vyhoď bicí a zpomal to´. Nebo mi řekla nějaký příběh, náladu, kousek textu a já jsem to podle toho skládala, zároveň jsem ale vycházela z toho, jak to cítím já hudebně a kompozičně. Nebylo to nějaké psaní hudby na zakázku, byl to opravdu organický tvůrčí a vzrušující proces nás dvou a hrozně nás to bavilo. Pak mě bavily její reakce. Musela být naprosto nadšená, aby se ta skladba dostala na desku. Nechtěly jsme tam mít žádnou průměrnou věc. Má velké producentské nadání. Společně jsme pak o tom diskutovaly a většinou se shodly. Tak nějak následujeme naše instinkty a to se nám vyplatilo. Vlastně ani jednou si nepamatuju, že bychom se vyloženě neshodly, kromě skladby Žádnej kód, kterou jsem moc nechtěla, poněvadž jsem ji složila před několika lety, ale Natálka na ni trvala. Ale tato skladba se ukázala jako dost zásadní pro album. A to všechno jsme vytvářely komunikací přes internet, trasa Londýn - Praha.”

HK: Jste zvyklá psát hudbu bez textů? Nevadí Vám opačný přístup, tedy psát hudbu přímo na slova?

MP: „Jsem zvyklá psát nejdřív hudbu. Nechám se vést náladou nebo pocitem a zkouším si zpívat nějaké fráze, slovní spojení nebo si napíšu provizorní text v angličtině, často to nedává ani žádný smysl, ale spíše vybírám slova, která mi sedí do vytváření melodické linky. Takhle se cítím nejsvobodnější v tvorbě. Natálie pak dostane píseň v této podobě a začne textovat. Musím říct, že jsem byla vždycky s jejími texty spokojená, přesně sedí k té hudbě. Vlastně se nikdy nestalo, že by se mi nějaký text nelíbil. Má je hodně originální, žádná klišé. Líbí se mi hodně i texty její maminky Marshy. Jediné na čem hodně stojím je, aby ten text nerušil melodicko-rytmickou linku. Jsou výjimky, ale většinou na tom hodně trvám pro dobro věci. Někteří textaři mají tendenci to dost porušovat. Bylo to hlavně důležité ve skladbě I Am The End, kde je jakoby rapový refrén a tam jsem to chtěla dodržet přesně, protože na tom ta píseň stojí. Natálčin text sedí perfektně. Skvěle to umí i Jan Sahara Hedl a v češtině je to těžší určitě. Když si vzpomenu na svůj demosnímek nazpívaný v pseudoangličtině, tak on také napsal ten text skvěle respektujíc tu melodickou linku. Vlastně si nepamatuju, že bych někdy zhudebňovala napsaný text. Vždycky vznikala nejdřív hudba, ale byla by to zajímavá zkušenost a výzva. Na albu je jeden můj text pro skladbu Underwater, kde jsem napsala hudbu i text zároveň. To je asi ideální proces, napsat si hudbu i text, ale já se nepovažuju za textaře vůbec."

HK: S Natalií se znáte přes deset let. Kdy jste cítila, že je to člověk, který Vám sedí, se kterým můžete tvořit?

MP: „Myslím, že jsme si padly hned do oka, i když nás dělí několik let. Seznámil nás její otec Michael, se kterým jsem zpívala před lety v muzikálu Excalibur. On slyšel některé mé skladby a seznámil mě s Natálkou s tím, že bych jí mohla zkusit něco napsat. Toho jsem si velmi vážila. Nakonec z toho bylo osm skladeb na albu Hummingbirds In Iceland. Už tehdy se nám dobře spolupracovalo. Já jsem pak ale odjela do Londýna a pár let jsme byly sice v kontaktu, ale každá dělala něco jiného. Já jsem také studovala vážnou hudbu tady v Londýně na King’s College a vlastně na konci toho studia, které mi dalo hodně, jsme spolu začaly komunikovat o tom, že bychom udělaly projekt jako výpověď dvou žen. Shodly jsme se na tom, kam bychom chtěly jít hudebně a začaly pomalu tvořit. Jak jsem pak začala jezdit do Prahy na natáčení, naše přátelství se hodně prohloubilo. Máme stejný smysl pro humor, navzájem jsme se držely v různých životních situacích, všechno se to nějak promítlo do té hudby. Znám ji myslím opravdu dobře. Je nesmírně talentovaná a pracovitá a je skvělá kamarádka."

HK: Desku jste nahrávaly dva roky. Natalie prý dosud na žádném projektu tak dlouho nepracovala. Jak to bylo u Vás? Navíc jste měla v poslední fázi schvalování před porodem…

MP: „O albu jsme se začaly bavit někdy koncem roku 2013. V průběhu 2014 jsem skládala a začaly jsme nahrávat. Ta dlouhá doba byla hodně daná tím, že já žiju v Londýně, Natálka v Praze. Musely jsme najít čas, kdy jsem mohla přiletět do Prahy, kdy Natálka měla čas, což nebylo jednoduché, má hodně aktivit a dvě děti, a kdy jsme si mohly vypůjčit studio, protože Michal v něm hodně pracoval a točil. Jsem mu moc vděčná, že jsem tam mohla točit. Takže ve výsledku jsem asi každé dva až tři měsíce přijela na týden či deset dní na natáčení. V březnu tohoto roku jsme album domíchávaly tady v Londýně a já jsem v devátém měsíci těhotenství jezdila přes celý Londýn do studia každý den. Bylo to už náročné, ale skvělé. Sotva jsme dokončily master, asi čtyři hodiny na to, jsem jela do porodnice."

HK: Impuls oslovit ke spolupráci Nicka McCabea vyšel od Vás. Jak Vás napadl právě on?

MP: „Když jsme album dozpívaly, měly jsme základy nahrávky a připravené smyčcové party. Bylo jasné, že na albu musí být kytary. Čím víc jsme do těch skladeb byly ponořené, tím bylo jasnější, že to musí být nějaký zajímavý kytarista, ne jenom studiový hráč, který přijde do studia, odehraje, dostane zaplaceno a odejde. Ale někdo opravdu zajímavý s nějakým osobním přístupem k tomuto projektu. Určitě jsme si ale neřekly, pojďme najít někoho fakt slavného, jen tak na efekt. Chtěly jsme někoho, kdo bude s naším projektem souznít. Poslouchala jsem hodně kytaristů, ale o nikom jsem neměla takové přesvědčení. Nějak mi nikdo k té hudbě neseděl. Pak jsem si řekla: ,Kdo je můj oblíbený kytarista? Která je moje nejoblíbenější kapela?´ A měla jsem odpověď: The Verve, Nick McCabe. Kapela, která se nejenom proslavila hitem Bittersweet Symphony nebo Lucky Man, ale v Anglii významně ovlivnila a formovala britskou hudební scénu už svými ranými nahrávkami. McCabe je tady považován za legendu. Desky The Verve, na kterých jsou velmi originální a zajímavé kytary, patří k mým nejoblíbenějším. Skladby jako Gravity Grave, Neon Wilderness, Blue, Life’s an Ocean, The Rolling People, přesně tyhle kytary jsem chtěla. Natálka byla nápadem oslovit ho nadšená. Chvíli trvalo, než jsem na něj sehnala kontakt a napsala jsem mu. Nejdřív asi tři dny neodpovídal, pak napsal krátce, že děkuje za zprávu a že si to poslechne. To jsem mu poslala ukázky pár mých skladeb z minulé sólové desky Natálky. Dalších asi pět dní se neozýval, ale já už jsem byla netrpělivá, tak jsem mu napsala znova a to jsem mu poslala průřez asi pěti skladbami z naší nové desky ještě dost ve formě skoro dema, ale už nazpívané Natálkou a on se ozval, že něco míchá, ale že si hned poslechne. Napsal za dvě minuty, že je to neuvěřitelně temné, že se mu to moc líbí a že to chce dělat. To bylo loni v červnu. Ukázalo se to jako správná volba, naprosto jsme si sedli, jak umělecky, tak lidsky a dneska jsme všichni blízcí přátelé. Natálka za mnou přijela v únoru do Londýna a strávili jsme tu skvělé dva dny s ním v Londýně. Další muzikantský zážitek byl, když jsme se rozhodli větší část alba smíchat v Londýně. Tři skladby s výraznými smyčci smíchal brilantně Michal Pekárek, ale já už jsem pak nemohla lítat do Prahy ve vysokém stupni těhotenství domíchat zbytek. Tak jsme se rozhodly smíchat zbytek alba v Londýně. Zkontaktovala jsem skvělého Johna Catlina, který pracuje ve studiu, které patří producentům Floodovi a Alanu Moulderovi (producenti PJ Harvey, Depeche Mode, U2, Nicka Cavea a Nine Inch Nails), se kterými jsem se tam i setkala. John míchal třeba Foals nebo PJ Harvey. To byl úžasný muzikantský zážitek. Zase se to ukázalo jako správná volba. Jeho mixy se nám hodně líbily. Uměl skvěle zkombinovat to množství smyčců s kytarama a vytvořit sound, jaký jsme chtěly."

HK: Jak se těšíte na zářiový koncertní křest? Co Vás do té doby ještě čeká?

MP: „Na koncertní křest se moc těším. Těším se na hraní s Natálií. My jsme spolu ještě nekoncertovaly, takže to bude zajímavé přenést tu naší tvorbu na podium. Samozřejmě se těším na koncertování s Nickem, což je splněný sen. Ale těším se také na hraní s Michaelem Kocábem juniorem. S Mikim si dobře hudebně rozumíme, přestože nás dělí dvacet let. Už při nahrávání, když si občas přišel poslechnout, jsme měli podobné názory a podobně jsme tu hudbu cítili. Je velmi talentovaný. Jinak do září se budu věnovat především svému dvouměsíčnímu synovi a to je asi tak program na celé léto :) Ve volných chvílích už ale skládám další materiál na budoucí album nebo projekt, možná se vrátím i k vážné hudbě zase na chvíli. Také se těším, že budu nějakou dobu v Praze."