Zábavu ano, umění prosím ne

Mladé poprockové kapely se množí snad geometrickou řadou. Jen minimu z nich se však podaří proniknout do éteru a oslovit více posluchačů. Čest výjimkám typu Mandrage nebo Rybičky 48. Ráda by do této společnosti patřila i kapela Airbag ze západočeského Staňkova. Jejich debut V dvaceti seš nesmrtelnej! není sice úplný propadák, ale do extraligy má hodně daleko.

Fenomén západních Čech

A propos, západní Čechy. Region s nejslavnější a možná i nejdelší bigbítovou tradicí u nás. Již dlouhá desetiletí týden co týden vyráží obyvatelé měst a vesnic muchlovat se na taneční zábavy s kapelami typu Odyssea, Brutus, MASH, Sifon nebo Zvlášňý škola. Kapelami, které hrají pohodovou, přímočarou, veselou muziku a které nic neřeší, protože jejich texty nikdo moc neposlouchá.

Proč o tom píšu? Protože i když mladé západočeské kapely jako Airbag chtějí pochopitelně dělat jinou muziku než jejich otcové, stejně se vlivů nezbaví. A co hůř, právě v písních, které chtějí dělat za každou cenu jinak, selhávají. Název alba V dvaceti seš nesmrtelnej!, fotka spokojených muzikantů sedících na rozmláceném automobilu, kondom i cigareta na obalu naznačují, že půjde o přímočarou poprockovou jízdu s lehkými přísadami punku, případně skáčka. A pohodovými texty typu víno, ženy, zpěv. Začátek desky tak funguje.



Po úvodní instrumentálce, která představuje nástrojové možnosti formace, následují odpíchnuté, rytmicky přímočaré, melodicky šťavnaté songy s chytlavými refrény. Kapela v nich nic zásadního neřeší. „Házet vajgly do kanálu, povídat si o análu. Probudit se v cizím bytě, tetovat se, nechtít dítě. Barvit hlavu na červeno, míchat vodku se zelenou." Asi tak nějak. Vrcholem této části je singlovka Symptomatická. Propracovaný, vkusný pop, který by po určitém zkrácení mohl klidně do rádií a nikoho by neurazil.

Ty nešťastné balady

Druhá polovina desky začíná baladou Patent na sen a ty bývají u podobně zaměřených skupin problémem. Je i tady, utahaná, unylá, nepřesvědčivě odehraná i odzpívaná skladba, kterou nezachrání ani příjemné housle. Text se snaží být poetický, dospěle vážný, ale přesvědčivě rozhodně nepůsobí.

Pak už se nahrávka nerozjede, průměrné písně již nemají onen drive z úvodu. A když se ve skladbě Punk-rock girl zase vrátí, následně je pohřben další unylou baladou Protipóly: „Do omítky vyryji tvé jméno kusem drátu. Balím si svoji duši a zavazuji lanem."

V rychlých energických písních působí pětičlenná formace sehraně, přesvědčivě a suverénně, navíc hodně dobře pracuje s trubkou. Škoda, že u těchto skladeb chlapci nezůstali. Jasně, že na zábavách ploužáky fungují spolehlivě, nic proti baladám. Ale proč je zařazovat na desku a ještě šperkovat přemoudřelými texty?