Věříte v Placebo? Měli byste

Letošní podzim pro tuzemské hudební nadšence musí vypadat jako ta největší cukrárna v dětských očích. Po skončení letní festivalové sezóny se téměř bez jakékoliv regenerační pauzy do Prahy i dalších měst sjíždějí ta největší hudební tělesa, která tvoří tu absolutní světovou špičku daných žánrů. Po premiérové show kanadských Nickelback patřil jistě mezi hlavní taháky koncert britského alternativního rockového tria Placebo. Přestože patří mezi ty větší stadionové kapely, velký sál Lucerny byl pro tuto formaci téměř ideální destinací. Elegantní prostředí pro elegantní hudbu. Placebo se do našich končin vrátili po fantastickém koncertu na Rock For People v roce 2009 a euforie při čekání na své miláčky po čtyřletém půstu byla znát. Britové přijeli se zbrusu novým albem Loud Like Love, kterým opět rozčeřili vody alternativního roku. Jako jediný support se krátce po půl deváté představila pražská popová parta Luno.

Seznamte se: tuzemská alternativní naděje

I pro ně je tento podzim jistě velmi příjemný, jelikož kromě předskakování Placebo měli stejnou roli i před pěti dny, kdy sdíleli pódium s britským duem Hurts. Našinci na stage přišli téměř po špičkách a jelikož nikde nebyla k nalezení informace, zda-li vůbec někdo bude jako předkapela, mnoho lidí asi vůbec netušilo, kdo se pod ztlumenými světly objevil. Téměř okamžitě bylo jasno, že Placebo to ještě nejsou.

Psychedelic popová čtveřice se zpěvačkou Emou Brabcovou velmi rychle spustila svůj svérázný arsenál, který se stylem dnešních headlinerů určitě koreloval. Velmi alternativní pop byl veden hypnotickým hlasem zpěvačky Brabcové, doprovázený absolutně nepředpokládatelnými kytarovými party. Většinu času se jednalo o velice ponuré tóny, aby se píseň brzy rozjela v pořádnou rockovou vřavu. Bohužel, vokální linka zpěvačky zůstávala stále stejná, táhlé a pronikavé tóny zpěvu nereagovaly na změnu hudební složky a hudba se tak velmi brzy stala poměrně monotónní.

Této partě rozhodně nelze upřít skvělou atmosférickou pohodu, kterou v Lucerně nastolila, nicméně to na mě bylo až příliš dlouhé a po několika písních jsem se začal nudit. Na závěr musím vyzdvihnout práci bubeníka Johna Janečky, který celou mašinérii hnal kupředu. Luno se sice příliš netrefilo do mého vkusu, nicméně za svou show sklidili určitě zasloužený úspěch a já skupině přeji ještě mnoho zajímavých koncertů před světovými hvězdami.

Láska v podání Placebo je opravdu hlasitá

Asi po třiceti minutách přestavby nastal čas pro hlavní hvězdu večera. Kromě vyklizení malé bicí soupravy se ale vzhled pódia téměř nezměnil. Placebo si zřejmě na megalomanské přestavby jeviště příliš nepotrpí, a tak za bubenickou sestavou visela pouze plachta s motivy nové desky Loud Like Love. Nebylo překvapením, když právě tato deska zabrala většinu celého setlistu a konkurovala jí jen průlomová deska Meds (2009).

Kdo nepřišel o sluch při nástupu kapely z bouřlivého a hlasitého přijetí, mohl si vychutnat první pecku B3, následovanou našlapanou dvojicí For What It’s Worth a titulní Loud Like Love. Publikum bylo u vytržení od samého začátku a frontmana Briana Molka hltali všichni bez rozdílu věku či pohlaví. A bylo proč. Charismatický zpěvák se svým charakteristickým nosovým hlasem předváděl profesionální a stabilní výkon, tudíž po hudební stránce mu nelze prakticky nic vytknout. K výtkám se dostaneme později. Poměrně brzo přišel první velký hit Every You Every Me a hned po něm zpomalili s pesimistickou baladou Too Many Friends, kterou mnozí kvitovali s povděkem. Jenomže právě výběr písní byl kámen úrazu.

Je pochopitelné, že kapely s tak dlouhou historií, jakou Placebo mají, zákonitě musejí být otráveni ze své vlastní tvorby. Na druhou stranu jsou písně, které kazdá slavná kapela zkrátka musí zahrát kdyby se dělo cokoliv. Placebo samozřejmě zahráli ty největší hity, ale mnoho známých písní vyměnili na úkor nemastných neslaných skladeb z nové desky. Samozřejme, nové skladby ještě nejsou tak naposlouchané a časem se z nich stanou také klasiky, ale prostřední část koncertu kvůli nevýrazným songům trochu ztratila šťávu. Chuť večerního menu se začala vracet až při Space Monkey a Blind z desky Meds, po níž brzy následovala i titulní hitovka Meds. Blížící se závěr koncertu byl patrný při prvníéch tónech zřejmě nejslavnější písně, a sice Song To Say Goodbye, který jsem tipoval (i vzhledem k názvu) až jako úplně poslední. Po sedmnácté písni Special K a osmnácté The Bitter End opravdu kapela kvapem prchla z pódia.

Pardon, a Vy jste?

Každý samožřejmě očekával návrat a alespoň další dvě písně jako přídavek, nicméně nikdo si nemohl být jistý a musel s tím počítat jen proto, protože se to tak zkrátka dělá. Tím se dostávám k druhé, tentokrát obrovské výtce, která mě znechutila celý, potenciálně dobrý, koncert. Brian Molko je bezesporu vynikající zpěvák, ale mohu-li soudit podle jednoho koncertu, je otřesný frontman. Za celý téměř dvouhodinový koncert se skoro neobtěžoval utrousit nějaké povzbudivé slovo k publiku. Bylo sice moc hezké, že asi dvakrát řekl „díky", což bylo oceněno bouřlivým dívčím jekotem, ale díru do světa s tím neudělá.

Ano, Placebo odehráli úctyhodných 22 písní, a tak lidé za své peníze dostali pořádnou porci muziky. Kdyby se ale podívali na YouTube na jakýkoliv záznam, zážitek by měli zhruba stejný. Po příchodu na pódium Brian, ani nikdo z ostatních členů nepozdravil, nepředstavil kapelu, nepoděkoval, neřekl ani bú. Jasně, všichni věděli, že jsou na pódiu Placebo, ale sakra pozdravit a představit se je snad slušnost, ne? Když vejdete do obchodu pro rohlíky, taky pozdravíte prodavačku. To, že je Brian zpěvákem slavné kapely před rozbouřeným publikem by nemělo znamenat vyjímku. Komunikace s publikem je naprosto klíčová věc, jelikož kapela by měla hrát pro lidi, přece jen jsou za to placení. Nechci po lehce depresivních Placebo nějaké proslovy a moudra, ani populární pochvalu o nejlepším publiku, které kdy měli, pouze normální lidskou ležérní komunikaci.

Přídavek byl nakonec šlechetnější než jsem čekal. Odstartován byl songem Teenage Angst, jediným zástupcem debutové desky Placebo z roku 1996, po němž následoval cover Running Up The Hill od Kate Bush, o kterém jsem si upřímně myslel, že patří mezi autorské písně Placebo. Závěr už v rychlém sledu obstarali Post Blue a závěrečná hitovka Infra-red. Dojem z koncertu jako takového nebyl špatný, kapela šlapala jako hodinky,  zvuk byl vynikající, výkon obdivuhodný (zejména bubeník Steve Forrest) a kromě výše zmíněných nedostatků to byl poměrně našlapaný večer. Trochu mě bylo líto doprovodné houslistky, která se snažila prosadit v pozadí pódia. I když se slečna snažila seč mohla a hrála s vervou, venku nebyla téměř absolutně slyšet a její píle tak přišla absolutně vniveč. Škoda. Ortodoxní fanoušci Placebo museli odcházet s úsměvem na tváři, kterého se zřejmě dlouho nezbavili, nicméně pro nezaujaté přítomné to mohl být zážitek, který bude brzy v hlavě přepsán lepší, živočišnější a zábavnější show.