Ulítlá Freak Show vhodná skoro pro každého

V souvislosti s aktuálním a to čtvrtým řadovým albem třebíčských FruFru se asi ponejvíce probírají dvě věci: povedený, hostujícími celebritami nabitý videoklip ke skladbě Freak Show a věta frontmana Václava Bartoše „Naše čtvrté album bude velmi přístupné široké posluchačské základně. Bude hodně melodické se silnými texty." Podívejme se tedy nejdříve na tuto větu, na závěr recenze samozřejmě nebude chybět odkaz i na zmíněné video, na to už se podívejte sami.

Přístupnost v mezích míry

Pokud u FruFru oceňujete v první řadě originalitu a jistou míru excentričnosti a slova „přístupné široké posluchačské základně" ve vás rozsvěcí varovné rudé světlo a evokují snad Chinaski, Kryštofa či Divokého Billa, nelekejte se. Ano, titulní a zároveň úvodní hitovka Freak Show působí místy o něco učesaněji než např. titulní a též úvodní pecka z jejich debutového alba Hmotný svět. Zároveň však rodokmen FruFru, odkazující skrze Fajtovské Pluto, neboli předchozí formaci s účastí frontmana Václava Bartoše, až např. k legendárnímu brněnskému Dunaji (s nímž si mimochodem po smrti Josefa Kolšovského Václav Bartoš též zazpíval a tato kombinace fungovala naživo výborně), zůstal neposkvrněn jakýmkoliv zaprodáním se laciné líbivosti. Jinými slovy přístupnost širšímu publiku zde zůstává asi na takové úrovni, jakou měla výběrovská Straka v hrsti v porovnání s takovými Extempore či Plastiky.

První zřetelnou devizou Freak Show bude pro většinu posluchačů charismatický hlas Václava Bartoše, kterým skvěle interpretuje převážně vlastní texty, které - jak sám uvádí -, nesou stopy jeho intenzivní záliby v poezii. Bartošovy verše lze asi nejlépe popsat jako dobrodružnou hru se slovy, jejich rytmem, zvukovou barvou a významem. Mě osobně nejvíce zaujala Touha a její nádherný text podporující vyznění chytlavého refrénu: „Každá kapka najde si své moře, každý jezdec zase svého oře, každá jehla svoji kupku sena, ke každému muži na světě je žena. Každá žena najde svého muže, i když může rozhodovat barva kůže, každá radost má i blízko k strachu, že nás konec přibližuje k prachu."

50 odstínů barev

Povedená Válka, s hostující Lenkou Dusilovou, skvěle těží z kontrastu akustických ploch ve slokách a mezihrách s až metalově nabušeným refrénem a disonantními „válečnými" pasážemi v poslední třetině písně. Což mě přivádí k další pochvale, tentokrát mířící ke skvělému kytaristovi Vladimírovi. Tolik různých poloh – folk-rockově akustických, místy najazzlých, jinde tvrdě rockových až metalových a občas zase experimentálně ujetých –, se na jedné desce od jednoho kytaristy jen tak neslyší. Navíc si ve všech okamžicích alba zachovává vlastní ksicht a všechny tyto polohy z něho plynou tak nějak samozřejmě, nejde o předvádění se, co že se to všechno za ta léta hraní z výše zmíněných hudebních stylů naučil.

V mém asi nejoblíbenějším kousku desky, totiž Bylině, podložené výborným tanečním rytmem (takže teď míří pochvala k rytmice), několikrát zazní i poněkud nebezpečný prvek - totiž pískání. Ale ani zde není třeba bát se atmosféry a la Scorpions v duchu jejich sirupoidního megahitu Wind of Change, mně se spíše vybavila česká klasika Okolo ohňů od Stromboli. A aniž bych příliš fandil saxofonu v rocku, hostující Marcel Bárta Bylině jednoznačně prospívá.

Na kritickou notu mě napadají jen dvě úplně drobné poznámky: Kdo jsem já na mě působí až moc vyklidněně a nezachraňuje to ani v rocku velmi neobvyklé použití steel drumu. A poslední Kdybys to chtěl na úvod svojí tajemnou atmosférou opět slibně připomene Stromboli, ale bohužel se už nikam dál nevyvine, jakoby jí chyběl příběh a pointa.

Příjemný únorový dárek

Do Silvestra sice ještě zbývá 10 měsíců, ale i tak si troufnu prorokovat, že máme co do činění s jednou z nejlepších desek roku 2013. A pro ty, co si Freak Show ještě nepořídili, je zde v úvodu slíbená ochutnávka: