U rokenrolu vydržím tak dlouho, dokud budu dýchat, ví frontman Katapultu Olda Říha

„Katapult Tour 2013 - 50 let hraju rock," je název celoročního turné legendární kapely Katapult. Ta na něm připomíná, že její zakladatel, zpěvák a kytarista Olda Říha se na naší hudební scéně pohybuje neuvěřitelných 50 let. Při této příležitosti chce letos odehrát padesát jubilejních koncertů. V tom fofru stačil ochotně odpovědět na otázky Hudební knihovny.

HK: Napadlo vás před 50 lety, že i po tak dlouhé době budete hrát a rozdávat radost vašim fanouškům?
Olda: Bylo mi patnáct let a netušil jsem vůbec nic. Natož, aby mě něco napadalo. Objevil jsem rokenrol a cítil v sobě strašnou touhu se tuhle muziku naučit hrát. Nějaká mocná síla. Možná, že to byl prostě jeden z mých povahových rysů, který ve mně vzbudil silnou chuť prostřednictvím rokenrolu vyjádřit svoje emoce a vnitřní pocity. Před tím to byl sport, ale hudba zvítězila. A pak, když jsem začal veřejně vystupovat, tak jsem zjistil, že si rokenrolem dělám obrovskou radost ze života. Teprve posléze, a bylo to až po mé pubertě, jsem si uvědomil, že rozdávám radost i jiným lidem.

K životu potřebuji rokenrol

HK: Čím si vysvětlujete, že jste to tak dlouho vydržel?
Olda: Na tohle já vůbec nemyslím a otázky a myšlenky okolo toho prostě neřeším. Rokenrol a Katapult se staly součástí mého života každý den a každou noc. Vlastně i součástí mé povahy. Tím by má odpověď mohla skončit, ale to bych vás asi zklamal. Nejsem přítel nějakých vzletných slov, zvlášť, když mluvím o sobě, ale je to asi tak, že když člověk potřebuje k životu kyslík a vodu, já potřebuji rokenrol. A je to. Vydržím prostě tak dlouho, dokud budu dýchat. Navíc mám i veliké plány do budoucna. Můžete se těšit.

HK: Měl jste někdy chuť s hraním praštit?
Olda: Každej den na to myslím. Tisíckrát denně nahlas, ale hlavně v duchu si říkám: „Já se na to vyseru, končím!!! Ať mně všichni trhnou nohou! Do prdele, nestojí to za to. Jdu od toho!" Ale zatím se mi vždycky v hlavě rozsvítilo, ten „průplach" vyčistí myšlenky a zajistí, že si uvědomím: „Máš jedinou jistotu na světě: rokenrol. Máš to ve svých rukou, tak hraj. Stojí to za to!". Je to asi stejné jako slavná věta, kterou lidé říkají. „Já tě zabiju!" Význam těch slov je ale jiný. Pokud je použijete, pak je to prosté přání, aby se vašemu okolí „rozsvítilo".

HK: A důvody těchto stavů?
Olda: Všechny myslitelné. Problémy, informace, noviny, časopisy, politika, demence a blbost, zprávy v televizi, lupiči, krádeže, podvody, daně a hlavně všude ty kecy a kecy a kecy. Ostatně Katapult o tom má jednu píseň z roku 1989. Její název je příznačný a obsah vypovídá o naší současnosti. „Slova, slova, slova, stále stejná slova, slova…„

HK: Zmínil jste noviny. Lidé vás milují, kritika příliš ne. Čím si to vysvětlujete?
Olda: Odpověď na tuto otázku je na dlouhý elaborát. O vztahu mezi umělci a kritikou by se dala napsat kniha. Ale jeden příklad za všechny. V 90. letech vysílala ČT seriál Bigbít. Jeden kritik se tam doslova přiznal, že v 70. letech, kdy šel Katapult hodně nahoru, prosazovali kritici úplně jinou muziku, konkrétně jazz rock a naše hudba jim v tom překážela. Ale těch důvodů a možností vysvětlení jsou desítky.

HK: Vadí vám to?
Olda: Vůbec ne, názor kritiky je pro mne absolutně nepodstatný. Hlavní jsou lidé, kteří přijdou na koncert.

HK: Hlavně rok 2009 byl pro Katapult hodně smutný (smrt Šindeláře a Jahna). Jste i přes tyto události stále optimistou?
Olda: Jsem spíše skeptik, který je vždy překvapen, že nakonec se všechno v dobré obrátí. Vím, o čem mluvím, zažil jsem to stokrát. Mám svůj rokenrol a tedy co hrát, což mne nabíjí. Osudu prostě nepodléhám a život jde přece dál.

HK: Jak šlo tehdy vaším mladým kolegům nastudování repertoáru Katapultu?
Olda: Andy a Ondřej prošli neuvěřitelně tvrdým konkursem. A jakmile jsem zjistil, že jsou to pro mne ti praví parťáci, samotné nazkoušení repertoáru nebyl problém. Ale aby bylo jasno - oni nejsou muzikanti, kteří hrají s Oldou Říhou, oni jsou Katapult! A to přesně jsem si přál.

Jsem představitel všech věkových kategorií

HK: V čem zásadním se liší vaše současné koncerty od těch před 30, 40 lety?
Olda: Strašně jednoduchá odpověď a strašně veliký rozdíl. Vidím z jeviště dole v „jásavišti" tři generace fanoušků. Stali jsme se prostě rodinnou kapelou. Děti, rodiče a babička s dědečkem. Jsme kapela pro všechny generace. Doslova mluvíme (zpíváme) lidem z duše. Všechny příběhy obsažené v našich písních jsou ze života. Všichni jsme je prožili, někdo na ně vzpomíná, druhý je prožívá a třetí se na ně těší. A pak jsem tady já, Olda. Jsem představitel a protagonista všech těch tří kategorií, které jsem nastínil.

HK: Letos chcete v duchu výročí odehrát 50 koncertů. Stihnete je?
Olda: Letošní, můj osobní jubilejní a výroční rok je přece jenom jeden! Jednou za život! Klidně bych těch koncertů stihnul a zahrál dvě stovky. Ale co bych dělal příští rok, a ten další a další? Naše republika je malá, jako bonus máme Slovensko, a tak potenciál pořadatelů a fanoušků si nechci během jednoho roku vyčerpat. Musím přece myslet na budoucnost! Těším se na budoucnost. Mám veliké plány! Veliké plány mimo to, že jsem na „celoživotním" turné. Rok co rok průměrně 75 koncertů. A tak těch 50 vybraných výročních koncertů v roce 2013 je pro mne tak málo… Stejně tuším, že ten limitovaný počet neudržím. Zájem je veliký a síly dost. Myslím, že to bude dost „hustej" ro(c)k.

Tak ať vám vše nejen v letošním roce vyjde!

Foto: Standa Babka