Trochu veselý i trochu smutný, takový je Čaroděj skupiny Vltava

Přestože si hudební skupina Vltava dává ve své tvorbě decentní pauzy, stále aktivně žije a po pěti letech vydává album Čaroděj plné roztomilých pecek. Robertem Nebřenským stvořené a důsledně přednášené texty opět budí zájem a údiv a také občas pocukají koutky úst i nad vážnými tématy. Hudebně se jeví posun k jakémusi komornějšímu vyznění. 



Většina rádií nechala zamrznout pojetí o skupině Vltava na hitu Marx, Engels, Beatles, ale ve skutečnosti je parta muzikantů soustředěných kolem Roberta Nebřenského přůběžně v plném kole. Četnými koncerty rozdává radost na pódiích a občas tuto činnost přikrmí novou deskou. Album Čaroděj dostalo do vínku tu zvláštnost, že se zvukově vrací do archaičtějších období. Má to však své logické důvody. Ubylo kytarových ploch a klade se důraz na klasické nástroje doplněné klávesovým doladěním atmosféry.

Elegantní vyznání Roberta Nebřenského a spol.

Proto, kdo by očekával typické skočné fláky, mohl by být trochu zaskočen. Samotná titulní skladba v úvodu tvoří sice pověstnou vyjímku z pravidla, nicméně i ta na sebe upoutá pozornost kromě výrazného melodického ztvárnění také velice neagresivním nazvučením. I vložka elektrické kytary v závěru spíše pohladí. Je to předzvěst dalšího dění. To se totiž povětšinou odehrává v poklidném duchu plném rozmanitých melodií. Dokonce se dá konstatovat, že se jedná vyloženě o zhudebnění textů. Proto to jazzové naladění, proto ten citlivý přístup, kde nástroje jsou doplňkem nálad k Nebřenského vyprávění.

 

Výrazným příkladem, jak jsou jednotlivé hudební nástroje poddajné přednesu Roberta Nebřenského, je song Anděl, princ, hvězdy, plyn. Každý zvlášť dostává svůj prostor, aby dotvořil renezanční pojetí. Tento skvostný kus je fantastickou ukázkou vytříbených melodií a perfektně zpracované dramatičnosti. Amore, jakoby recitoval sám Oldřich Nový Adině Mandlové: ,,...asi tak poutavá pouta mi sejmeš i dáš." Také další skladby v sobě nesou prvky jazzového muzikanství, někdy více instrumentálního, jindy více tanečního s prvky swingu či reggae. Ale tanec může být i v klidném tempu a vášnivý. Stačí se oddat do Náruče svého protějšku. Robert Nebřenský se prostě vyznat umí.

Autobus, který jede jen jedním směrem

Mnohé skladby už podle názvu neslibují žádné veselé skotačení. Ptáček a Popelka se ještě houpe v rytmu zasněného reggae, Uplakánek sice zve do melancholických nálad, ale Vltava se nikdy nedopouští úpadku do těžkých chmurů. K dokonalosti je dovedeno téma umírání v předposlední písni Pán vzadu jeden: ,,Až budu umírat, chci s vlídným úsměvem." Vážné téma popsané s takovým nadhledem, to lze výhradně zažít u Vltavy. Nezbývá, než zavřít oči a nechat se provést Nebřenského textovou brilantností a lehkostí i při daném tématu, kdy cestu na onen svět přirovnává autor k jízdě autobusem. I z jiného soudku se ovšem na albu dostává. V rytmech fox trotu přitančí Modrooký pán a rytmicky výraznou Vrátím se, jupijéé album Čaroděj malinko zesyrovatí.



Jakoby si Vltava musela počkat na dobu, kdy i mezi popovým písničkařením je hlad po klasických nástrojích a v minulosti se hledá to nejlepší. Popová rozvernost a halasnost musela na albu Čaroděj ustoupit klidnému leč důslednému vyprávění nástrojů. Pro někoho možná překvapeení, ale terve teď nastal čas, kdy mohla kapela ukázat svoji skutečnou sílu. Na desce kromě titulní písně lze hledat rádiový hit těžko. Zato poslechová stránka nepřichází zkrátka. Jednotlivé nástroje se nemusí tolik držet schematu, ale pracují volně na vhodném dotváření příběhů, na kterých si dal Robert Nebřenský záležet snad více, než kdy dřív. Výsledkem je skutečně vytříbené album, které dokáže přinášet pozitivní pocity i nad chmurnými tématy.